Nadějné vyhlídky - Charles Dickens

29. prosince 2011 v 18:50 | Sense |  Svět v pár slovech
Trvalo mi to necelé dva měsíce, než jsem se v téhle knize dostala nakonec. Ze začátku jsem se musela nutit, pak jsem začala postupně zapadat do jemného rytmu potápění se do příběhu. Zrnko po zrnku příběh padal. Ze začátku se mi moc nechtělo číst a ke konci jsem nechtěla končit. Mělo to své jisté kouzlo, které tomuhle příběhu nemůžu odepřít. Přitom se mně samotné děj nijak nedotýkal a knihu jsem si v podstatě vybrala jen kvůli názvu. Ani styl vyprávění nebyl nijak vyjímečný, ani mně oblíbený, ale kniha měla něco, kvůli čemu jsem jí neodložila a dočetla. A tady už je oněch pár vět z útržků papírů.

A čas si vedl svou, ať bylo jak bylo, a jak už je jeho zvykem, ubíhal.




Co to jen bylo za bezejmený stín, který se v tom jediném okamžiku opět mihl kolem?

(...) znovu rozplakalo, tentokrát v nitru - a to je pláč ze všech nejtrpčí.

Byl jsem sám a chmurně jsem si uvědomoval, že jsem sám. Sklíčený a nepokojný, dlouho doufající, že zítřek nebo příští týden vyjasní mou budoucnost.

Svěřili jsme se s tím pocitem jeden druhému, aniž jsme spolu vyměnili slůvko.

(...)ale ničím se nedala zahnat neodbytná otázka co dělat?

Ta žalostná noc! Tak tísnivá, tak bezútěšná, tak dlouhá! (...) Když jsem nějakou chvíli ležel beze spánku, začaly slyšitelně vystupovat ony prapodivné hlasy, na něž je ticho tak plodné.

Z jejího vzezření čišela tak propastná osamělost, že by mě byla pohnula k soucitu, i kdyby mi svévolně zasadila hlubší ránu, než z jaké jsem jí mohl vinit. (...) spočinuly její oči na mně. Vytřeštila je a tichým hlasem pronesla: "Je to skutečnost?"

Ukradla jsem jí srdce a nahradila je kusem ledu.

Všechno tak studené, tak smutné, tak pusté!

"Jsi teď moc nešťastný?"

(...) nezáleží na tom, s jakými dalšími slovy jsme se rozloučili, rozloučili jsme se.

 


Komentáře

1 Long Long | 29. prosince 2011 v 23:44 | Reagovat

(...) znovu rozplakalo, tentokrát v nitru - a to je pláč ze všech nejtrpčí.

Svěřili jsme se s tím pocitem jeden druhému, aniž jsme spolu vyměnili slůvko.

Z jejího vzezření čišela tak propastná osamělost, že by mě byla pohnula k soucitu, i kdyby mi svévolně zasadila hlubší ránu, než z jaké jsem jí mohl vinit. (...) spočinuly její oči na mně. Vytřeštila je a tichým hlasem pronesla: "Je to skutečnost?"

Všechno tak studené, tak smutné, tak pusté!

"Jsi teď moc nešťastný?"

(...) nezáleží na tom, s jakými dalšími slovy jsme se rozloučili, rozloučili jsme se.

Ty poslední tři hodně zabolely..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama