Bouře mečů - George R. R. Martin

27. listopadu 2011 v 17:11 | Sense |  Svět v pár slovech
A je tu to, čeho jsem se možná tak trochu obávala. Začínám se zase topit v dalším příběhu. Tenhle díl byl zatím nejlepší. V něčem nejhorší, ale přesto nejlepší. Nestačí mi jenom sága s hrdiny bez citů nebo s city, které nedokážu pochopit. Jo, v knihách mi jde o křehce vybudovanou psychologii, která mi dává pocit, že je to skutečné. Dává mi pocit, že žiju někde jinde, než zrovna tady. Dává mi křídla a volnost odletět do jiných příběhů. A tak se trápím osudy knižních postav. (Někdy snad i víc než těmi lidskými.)

Ona však hladověla po starých, dávno minulých dnech.


Na cestě je smrt, říkala si v duchu. Smrt je na všech cestách.

(…) a snažit se rozhodnout, zda by bylo lépe žít, či zemřít.
Věděl, že zemřít by bylo snazší.

Jsou boje, které žádné meče vyhrát nedokážou.

Zato tady… cítíš ten vítr, bratře? A podívej, jak se zvětšil svět.

V noci jsou všechny pláště černé…

Oběť…nikdy nebývá snadná. Jinak to není pravá oběť.

(…) co tam asi vidí. Další vizi války, která má přijít? Nebo něco bližšího domovu?

Budeme bojovat a pak budeme odpočívat. Živí, či mrtví, budeme odpočívat.

Když slunce zapadlo, žádná svíce ho nemůže nahradit.

Sanse jich bylo líto.
Záviděla jim.

Jestli mám zemřít, nechte mě umřít vedle mých přátel.

"Same," řekl mu Edd, když ho uviděl, "mohl bys mě prosím probudit? Mám strašlivou noční můru."

Jak může být noc tak krásná? Ptal se sám sebe. A proč by hvězdy měly shlížet dolů na takové jako jsem já?

"Co jiného mohu udělat, než zemřít?"
"Žít," odpověděla, "žít a bojovat."

Možná se právě předstíráním stáváš statečným.

Možná zemřeme všichni, a mnohem dřív, než by se nám zamlouvalo.

Pak ale některý z nich něco řekl nebo udělal a jemu byla náhle připomenuta existence zdi mezi jejich světy.

A když zemřeme, zemřeme spolu. Všichni lidé musí umřít, ale nejdřív budeme žít.

Nechtěl zemřít sám.

Vrať se zpátky, kam patříš. Jenže kde to je?

Jedu domů, říkal si. Jenže pokud tomu tak bylo, proč se uvnitř cítil tak prázdný? Jel až do svítání, a hvězdy na něj shlížely z nebe jako oči.

Také se mi zdál sen o vlku vyjícím v dešti, ale nikdo neslyšel jeho žal.

Oni nikdy nebyli moje smečka. Kdyby byli, neopustili by mě.

"Sestro, proč nás sem otec zavedl?"
"Nás? Toto je tvoje místo, bratře. Tvoje temnota."
"Nenechávejte mě tu ve tmě!"
(…)
Co tady dole žije? Co bydlí v téhle tmě?"
"Zkáza."

Někteří pokračovali ve výstupu nahoru a zemřeli. Jiní pokračovali dolů a zemřeli. Ostatní zůstali tam, kde byli. Ti také zemřeli.

A ten chlapec, jakým jsem byl…, ten zemřel kdy, říkám si.

Když zavřel oči, zdálo se mu o boji; když je otevřel, bojoval.

(…) a všichni věděli, že žádný z nich dnes neumře.
Jenže zítra…

(…) a tehdy se probouzela se srdcem prudce bušícím v hrudi, jenže tento sen takový nebyl. Domov. Byl to sen o domově.


Tohle mi připomnělo, jak se těším na zimu, na první vločky. Na chlad a vůni sněhu, co se bude třpytit. (Než ho auta změní v odpornou bahnitou břečku na silnicích a chodnících.)


Venku se snášely bílé vločky, hebké jako tichá vzpomínka.
(…)
Bolelo ji, když si vzpomněla, jak šťastná byla (…)
(…)
Z venkovního světa se vytratila všechna barva. Bylo to místo bílých, černých a šedavých odstínů. Bílé věže, bílý sníh a bílé sochy, černé stíny a černé stromy, tmavě šedí obloha nad hlavou. Čistý svět, pomyslela si Sansa. Já do něho nepatřím.
(…) zvedla obličej k obloze a zavřela oči. Měla sníh na řasách a cítila jeho chuť na rtech. Byla to chuť Zimohradu. Chuť nevinnosti. Chuť snů.
(…)
Svítání, pomyslela si. Další den. Další nový den. Ona však hladověla po starých, dávno minulých dnech.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama