Atala - F. René De Chateaubriand

15. listopadu 2011 v 21:46 | Sense |  Svět v pár slovech
Tak jsem na to narazila v knihovně a vzpomněla si, jak mě to ve škole probudilo z mátožného nevnímání. Konfrontace indiánů a jejich bohů s křesťanstvím, od člověka, co tam byl. Byla jsem zvědavá, co z toho vyleze.
A vylezlo z toho něco tááááááákhle velkého (no jo, romantismus) - spoustu "srdcervoucích lkaní", romantických postav a ideí a pak taky několik vět, co mě udeřilo do obličeje.

Popuzen mou písní, probodl mi jeden z mých strážců rámě šípem. Usmál jsem se naň a řekl: ,Děkuji ti, bratře!'



I v největších rozkoších bývá skryt osten, jenž nás jaksi pobádá, abychom hleděli využít prchavé chvilky. Naproti tomu ve velkých bolestech je zase cosi tíživého, co nás uspává. Oči znavené slzami se bezděčně snaží, aby se co nejdříve zavřely (…) I zdálo se mi, že kdosi uvolňuje má pouta, domníval jsem se, že pociťuji ono ulehčení, jaké se nás zmocní, zbaví-li nás milosrdná ruka okovů, které nás pevně svíraly.

,Lidé jsou pramálo; navštíví-li je však strážní duchové, nejsou vůbec nic.

Vždyť před námi se rozkládala jen a jen pustina se svými nekonečnými samotami. Jaký mohl být náš konec, když jsme se, neznalí života v lesích, uchýlili ze správné cesty a bloudili jen tak nazdařbůh?

Nejvíce ze všeho mne však děsila jakási utkvělá myšlenky, již skrývala na dně své duše s kterou jsem četl v jejích očích.

Po hodinách vysilující cesty usedá poutník se smutkem v očích. Rozhlíží se po lidských staveních kolem sebe. Poutník nemá místečko, kde by hlavu složil. I zaklepe na chatrč, opře o dveře svůj luk, prosí o přístřeší. Hospodář vztáhne odmítavě ruku, poutník uchopí svůj luk a vrací se do pustiny.

Srdce lidské je jako říční houba, jež nasákne za jasné pohody vodu čistou, a sotvaže nebe řeku zakalí, nabobtná zase vodou bahnitou. Je snad houba oprávněna namítnout: ,Domnívala jsem se, že se nikdy nepřižene bouře a že slunce nebude nikdy palčivé?'

(…) bojíš-li se zmatků ve svém srdci, střež se samoty.

Hlasy samoty odumřely, pustina ztichla a lesy se pohroužily v naprostý klid.

Ach, chápu, ty pláčeš pro svůj domov.

Být ustavičně hříčkou osudu, ztroskotat na kdejakém břehu, být dlouho psancem ve své vlasti a nalézt po svém návratu jen rozpadlou chýši a přátele v hrobě, takový byl další úděl (…)

Moje představa hrozila se právě tak zvuku jako ticha, jež by se rozhostilo po mém volání.

Jaké to bylo utrpení, mít tě stále vedle sebe, daleko od všech lidí, v hlubokých samotách, a myslit při tom na nepředstavitelnou překážku, jež nás nelítostně oddělovala!

Musím zemřít ve chvíli, kdy slyším, že jsem mohla být šťastna.

Kdyby se člověk vrátil za několik let po své smrti sem na svět, nepochybuji, že by ho neuvítali s přílišnou radostí ani ti, kdo prolili nad jeho památkou nejvíce slz. Tak rychle navazujeme nové známosti.

Člověče, jsi jen prchavý sen, bolestné zdání!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama