Střet králů - George R. R. Martin

26. října 2011 v 10:39 | Sense |  Svět v pár slovech
V neděli jsem konečně dočetla další díl Písně ledu a ohně. Toho času na čtení je tak málo, zvlášť když spolu s tím čtete další dvě nebo tři knížky.
Baví mě to. A navíc mám alespoň úplně jasno, jak je to s dědictvím a leními pány a králi, což se vzhledem k tomu, co bereme v dějáku, docela hodí.


Nekonečné černé traviny nočních krajin pro ni nebyly, musí se narodit znovu.

jenomže svět raději zapomínal na to, že muži, kteří umějí uzdravovat, vědí také jak zabíjet.

ústa, která zapomněla jak se smát, a nikdy to nevěděla.

Kdo pospíchá životem, žene se do hrobu.

Já nejsem tvor ze stejné látky jako hrdinové.

"Žádný člověk by neměl žít déle, než jeho zuby."

"Lepší zemřít svobodní, než žít jako otroci."

Měla prsty lepkavé krví a její klisně se ten pach nelíbil. To nevadí, pomyslela si, když se vyhoupla do sedla. Déšť mi je umyje.

"To jsou ale stateční muži," řekl pln obdivu. "Pojďme je zabít."

za jeho do oblohy čnícími, člověkem vytvořenými útesy volal opravdový svět a on věděl, že na to volání musí odpovědět, nebo zemře.

"Člověk musí plakat."

Přehnaná důvěra dokázala zabíjet.

Král Joffrey, král Robb i král Stannis byli zapomenuti a začal vládnout král Chléb.
"Chléb," volali. "Chléb, chléb!"

"Pokud je polovina cibule černá hnilobou, pak je shnilá celá cibule. Člověk je buď dobrý, nebo špatný."

"(…) Ve tmě žádné stíny nejsou. Stíny jsou služebníky světla. Čím jasnější plamen, tím temnější vrhá stíny."

"Vždycky je lepší bojovat, než čekat," poznamenala Brienne. "Když bojuješ, nepřipadáš si tak bezmocná. (…) Jsi-li ve zbroji, je pro ně obtížnější zranit tě."
"Rytíři v bitvách umírají."

Mnozí ji považovali za krásnou. Nebyla krásná. Byla rudá a strašlivá a zas rudá.

"Tady jíme ryby," prohlásil šťastně šašek, mávající kolem sebe treskou jako žezlem. "Ale tam dole v moři jedí ryby nás. Já to vím, já to vím, achichouvej."

Část z něho jakoby věděla, že je to jenom sen, ale dokonce i sen o chození byl lepší, než pravda o jeho ložnici, zdech, stropě a dveřích.

Cítil hlubokou bolest prázdnoty, necelistvosti. Les byl rozlehlý a chladný a oni byli tak malí a ztracení. Jeho bratři byli tam někde venku a taky jeho sestra, ale on ztratil jejich pach. Posadil se, zvedl hlavu k temnějící obloze a lesem se rozlehlo jeho zavytí, táhlý, osamocený, žalostný zvuk. Když odezněl, vztyčil uši v naději, že uslyší odpověď, ale jediným zvukem bylo vzdychání skučícího větru. (…) Může být výkřik tak tichý?

Neshledávám potěšení v jídle ani ve víně a píseň a smích se pro mě staly podezřelými cizinci. Jsem stvořením smutku, prachu a hořkého toužení. Tam, kde jsem kdysi mívala srdce teď zeje prázdné místo.

Jenomže teď tu není nikdo, kdo by mě našel. Tentokrát musím sama najít cestu ven z mlhy a je to těžké, tak těžké.

"(…) proti vám byl v přesile pět ku jedné."
"Ano, jenomže nás považoval za spojence. Běžná chyba."

Proč jsem je všechny zabil? Kdysi to věděl, ale jaksi zapomněl.
 


Komentáře

1 Long Long | 30. října 2011 v 17:32 | Reagovat

"To jsou ale stateční muži," řekl pln obdivu. "Pojďme je zabít."

"(…) Ve tmě žádné stíny nejsou. Stíny jsou služebníky světla.

- to mě úplně dostalo.. Stíny.. Služebníci světla.. A ono.. to zapadá..

Proč jsem je všechny zabil? Kdysi to věděl, ale jaksi zapomněl.

Koukala jsem na to - na nějakou knihu, která má 800 stránek a měla by zahrnovat všechny ty díly Hry o trůny.. Někdy se o tom musíme pobavit, ať nesháním něco jiného..

2 papilon papilon | 23. listopadu 2011 v 17:42 | Reagovat

Hmmmm to má něco do sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama