Nemít strach

25. října 2011 v 19:22 | Sense |  Vřískot
Potřebuju psát, protože to je jediný způsob jak přečkat znechucení z budoucnosti. Nezáleží, jestli to dává smysl. Nezáleží, jestli to něco znamená. Jediný co chápu je asi to, že jsem unavená. A není to únava fyzická.



Zapomenu, že jsem vůbec tady. Prostě odplynu do příjemného klidu.
Nemít strach.
A tisíc dní v ohni.
Nemít strach, když čekáme s rukama v kapsách,
až zavolá ten s černou kápí.
Nemít strach, že přece jen nezapomene navzdory všem ujištěním.
Jsme to my.
Vyvoleni k bolesti.
Tvářit se, že je to všechno tak. A že vím co znamená bolet.
Oči tápají k obloze. Hledají znamení, co by ohlásilo příchod zachránce.
Hvězdy mlčí. Nikdy ani nehlesly. A měsíc se umí je posměšně smát.
Chrastí řetězem z laskavých slov.
A nikdo nepřijde podívat se na potopu.
Jsme to my
- ti sami.
Já. Je slovo osamění v té nejhladší podobě.
Já bolím.
Já trpím.
Já skončím sama na rozcestí.
Nechat si poradit od pocestného se zrezlým kompasem. Nechám se vést hodem kostky. Slovy "musím" a "jinak to nejde".
Všechno je klišé opisující kruh. Vymanit chce nekonečno. Volá ho, ať sestoupí k nám. Mlčí ve věčném vyčerpání, co tápající prsty hledají v hrncích čaje, čokoládě ve skleničce. Skořice na zasypání pocitů, co se nesluší, co nejsou originální. Pocity smutku a osamělosti. Odkázány ke strnulosti a depresi.
Až nám dají křídla, svobodu a vítr. Pak začneme být originální. Zbavíme se strachu.
Nemít strach.
A tisíc dní v ohni.
Vyvolena k bolesti. Slepé prchající nálady. Zapomněla jsem se v minulosti. Do reality běžím, mouchy bijí do zmateného obličeje. Přátelé jsou masky rozvěšené na bledých stěnách. Některé se smějí.
Jako obvykle.
Jiné se šklebí. Jiní se znechucením doplňují trojici. Přátelé jsou masky.
A pomoc čeká v slitování.
Budu to muset odžít. Odžít znechucení hysterií. Přetrpět hodiny, muka hraných úsměvů. Hlava rovně, mračit se nesluší. Na lesku očí nezáleží.
Jsme to my.
Doma je .
 


Komentáře

1 # # | 28. října 2011 v 0:49 | Reagovat

ach, další povedený volný verš.. tohle dogma si stavíme sami. bolest, co si neseme z minulosti a strach z toho, co přijde. odsává nám to energii, která nám potom chybí. teď, tam kde žijeme.. taky s tím občas bojuju. ale minulost už nezměníme a někde jsem zaslechl krásné přirovnání: "kdo se bojí smrti, umírá každý den". je důležité soustředit se na teď a tady. zbořit to dogma

2 Long Long | 30. října 2011 v 17:27 | Reagovat

Tvářit se, že je to všechno tak. A že vím co znamená bolet.
Oči tápají k obloze. Hledají znamení, co by ohlásilo příchod zachránce.
Hvězdy mlčí. Nikdy ani nehlesly. A měsíc se umí je posměšně smát.

Nechat si poradit od pocestného se zrezlým kompasem.

Na lesku očí nezáleží.

Já své duševní pochody nedokážu pojmenovat.. Možná - jsme to my. A - možná proto se mi tímhle vždycky dostaneš pod kůži, hluboko..
A ten lesk v očích - myslím, že je to lítost.. Lítost nad tím, jak jsme dopadli..

3 Dax Dax | Web | 3. listopadu 2011 v 12:26 | Reagovat

Ten text je super. Jen myslím, že žádný pocestný s kompasem neexistuje, stejně jako budoucnost. Není li tedy budoucnost, neměl by být ani strach z ní... Tolik teorie. K bolesti nejsme voleni ani voláni, bolestí jsme, protože život je utrpení, řekl Buddha. Prosté přijetí této pravdy ukazuje cestu ven... Nebo ne? Dobrej blog, prozkoumám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama