Takže jsem našel ten hlas a šel za ním.

15. září 2011 v 18:23 | Sense |  Povídky
Byl tu jeden nápad. Ani nevím, kde vzniknul, jestli na hodině češtiny, nebo jsem snad o tom s někým mluvila? Nevím, ale nicméně používat tři osoby najednou je kolektivní práce. A pak tu byl ještě jeden, který je myslím někdy z léta (z toho snového světa na chalupě). A pak je tu jedna extrémně divná osoba. Mě je tak strašně divně. A pořád nemůžu psát. A tenhle počin se mi vůbec nelíbí.



Takže jsem našel ten hlas a šel za ním. Bylo to to nejrozumnější (to jediné), co jsem mohl udělat. Bylo to jako bloudit v něčí hlavě. A to na mě ještě odevšad padaly kusy myšlenek a vzpomínek. Lepily se na mě jako vosy a bodaly mě do očí, uší a zase do mých myšlenek. Nebylo to nic příjemného. Ale šel jsem.

Zavřel oči. Pozoroval ubíhající rudou linii, jak se táhla od místa svého počátku, až do konce, který byl stále v nedohlednu tam kdesi za ozvěnami kroků jeho průvodce. Na ústa se mu tlačil křik a oči chtěly spát (probudit se). Nohy chtěly odporovat a klesnout. Zabořit se do té růžově rudé barvy, která je obklopovala.

Máš strach, myslím. Myslím, že se pěkně bojíš. Klepou se ti ruce, vidíš? Není to první příznak? A co zuby. Klepou se. A myslíš si snad, že je tu zima? Mám takový pocit, že ne. Spíš je tu vedro, až se pečou všechny vnitřnosti a mozek křičí, že na takovou teplotu přece není stavěný. Ale ty se klepeš, víš. Myslím, že máš strach.

Šel dál. Ptal se tiše své miliardy minulých já, co se vlekly za ním, proč jen to neotočily, když měla tu možnost. Proč se neobrátily, neutekly a nevykašlaly se na ten hloupý podnik.

Proč jen jsem to udělal? Proč se neotočím. Ano, měl bych. Měl bych se otočit. Neměl bych se pokoušet následovat toho člověka (nebo, co už to je). Řekl mi přece, že mě zavede do nočních můr. A já čekal všechny ty přízraky, které vykvétaly v mých snech noc, co noc. Čekal jsem pády a neschopnost vstát. Čekal jsem čarodějnice a nestvůry, které bych sotva pojmenoval, tady ve snovém světě. V tom skutečném možná měly své jméno. Můj otec, ona a pak… Ale ne. Nic nepřišlo. Plahočím se čímsi růžovým (jako bych byl uvnitř něčího těla). Je to tu odporné, ale… Vlastně je to ta nejhorší noční můra, která se mi kdy zdála.

A nebyl si jist, jestli skutečně sní. Jakoby zapomněl, proč tu je, rozběhl se vpřed a stín (člověk, nebo kdo to byl) zrychlil spolu s ním. Běžel a nemohl dýchat. Běžel a nemohl se zastavit. Nevěděl, proč tu je.

Vážně jsi tak silný? To je zem, co se k tobě blíží. Ano, už to přichází! Teď…

Náraz. Upadl jsem. Zamotala se mi hlava a obsah žaludku se spojil s tím růžovým světem. Byl jsem jako opilý. Byl jsem jako v noční můře, kterou jsem měl zaplatit za…

…tohle. Probudil se, oči měl prázdné. Hlavu plnou zmatku. Posadil se na posteli. Měl pocit jako by prospal deset tisíc let.

Pořád spíš!

Mám to. Přinesl jsem si něco ze snu. Dokázal jsem si přinést něco ze snu, já…

Vykřikl.
 


Komentáře

1 Sakouš Sakouš | 15. září 2011 v 19:10 | Reagovat

Zajímavý nápad a ještě zajímavější zpracování. Opravdu moc pěkné :)

2 Long Long | 15. září 2011 v 19:27 | Reagovat

Nejvíc mě uchvátila ta třetí "pasáž"..
Nosíme si.. Tajně a nenápadně, aniž bychom si to uvědomili..

3 Bella Bella | Web | 16. září 2011 v 12:13 | Reagovat

Chtěla jsem nějak vystihnout, co mě na tom oslovilo, ale nejde to - jakobych oněmněla úžasem..

4 Awene Awene | Web | 19. září 2011 v 16:28 | Reagovat

Je to povedené!

5 Kasumi Kasumi | Web | 6. října 2011 v 20:44 | Reagovat

Všechno už bylo řečeno... ach... líbí se mi nápad a zpracování ještě mnohem víc. Vypadá to zajímavě... je to zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama