Růženka

12. srpna 2011 v 0:02 | Sense |  Povídky
První co chci říct, k názvu - napsala jsem ho jako slovo, pod kterým se měla povídka uložit do pc a nějak se to vžilo a stalo se to příběhem. Jinak nemám ráda tu pohádku a nemám ráda růžovou.

Koukám, téma týdne je "Návrat do reality". Asi tak si teď přepadám. Prožila jsem takovej halucinogenní týden v knihách s osamělými výlety do lesů. Připadala jsem si hrozně utopeně. Nicméně z toho vzniklo několik nápadů (dva jsou ještě nenapsané, uložené pečlivě v šuplíku), asi ovlivněných Gaimanovými povídkami, které čtu (konkrétně tahle) a na těch ostatních se zážitky a pocity z týdne určitě taky nemálo podepsaly. Je mi divně.

Mimochodem, tenhle nápad mě napadl asi v půl šesté ráno, probudila jsem se a nemohla spát a zase se mi v hlavě hádala miliarda hlasů. Děs. Vycházelo slunce. V jednu chvíli bylo jen bílo. Pak svět zaplavila chladně oranžová.


Vždycky jsem měla před očima představu o tom, jak se ke mně ten dar dostal. Byla dost komická a občas jsem se jí i smála.
Když jsem byla malá, určitě ke mně přišly sudičky. Ne žádné lidské osoby, pochopitelně byly kouzelné. Jedna to s tím svým darem trošičku přepískla. Rozhodně se to nepohybovalo v mezích "šťastný život, dlouhá léta". Tahle sudička (a já si vždycky představovala, jak vypadá mladě, byla to moje originální sudička bez tváře plné vrásek od usilovného dávání darů každému novorozeněti), tahle sudička mi dala jednu kouzelnou schopnost. Ale tahat králíky z prázdného klobouku jsem nikdy neuměla.
Jako malou mě to moc nezajímalo. Žila jsem okamžikem. Svět byl stále nový, slunce bylo stále na obloze a ani trošičku nepálilo. Pořád bylo co objevovat. Každý den jsem byla o něco vyšší (až jsem se bála, že jednou vyrostu tak vysoko, že budu dostávat závratě jen když si stoupnu). Všechno bylo kouzlo. Ty špatné věci, co jsem viděla jsem často nechápala a ten děsivý pocit z nich se projevoval jen v nočních můrách a občasných psychických záseků, nic neobvyklého. Nic, před čím bych měla utíkat.
Prožila jsem pár ošklivostí, věcí, na které jsem nechtěla myslet, ale nikdy netrvaly dlouho. Byly to jednostránkové povídky mého života. Bubáci schovaní v šatníku až úplně v zadu, bezpečně schovaní jako Narnie ve skříni v prázdném pokoji. Rychle mizely.
Byla jsem ale i hodně šťastná. Byl to ten zvláštní stav pohody. V době, kdy už svět nezářil tím uklidňujícím oranžovým světlem a mě začalo docházet, že ten dětský obranný mechanismus (svět je dobrý!) se rozsypal. Všechno začalo být horší a horší. Svět vybledl do neurčité šedi a ty krásné věci se stávaly jen občas. Bubáci nabývali svých podob, reálných podob. Už to nebyli stíny za záclonou a tím byli děsivější.

Pak jsem zažila poslední krásný měsíc. V průběhu jsem si to pochopitelně neuvědomovala. Takové věci vám dochází až s odstupem času, kdy se obrousí všechny kazy. Po týdnu jsem vystřízlivěla. Nelíbilo se mi, jak svět plyne dál. Myslela jsem, že takhle dál jít nedokážu. Strašně moc jsem se chtěla vrátit. I s těmi všemi kazy, které jsem si ještě trochu uvědomovala. Byly drobné a ne tak důležité. Ta současná realita byla pochopitelně horší. Chtěla jsem se vrátit zpátky. A ono to šlo a poměrně lehce. Měla jsem dar. Dala mi ho sudička, když jsem byla malá a ještě měla modré oči. Mohla jsem se vrátit. Napojit se na vzpomínky a dívat se na ně jako na film. A já se dívala. Znovu a znovu. Nebyl to film, co omrzí, protože já jsem ho žila. Byl skutečný každý den. Nebo tak alespoň vypadal.

Stále jsem byla s těmi lidmi. Stále jsem se smála. Znovu a znovu pozorovala ten samý úplněk, pozorovala jsem ho s tím samým člověkem a pokaždé to bylo stejně tak krásné. Na koleni jsem měla nemizící modřinu a znovu a znovu klouzala po mokrém pařezu (a byl to kaz, jen malý a nedůležitý kaz).
Ten skutečný život jsem vnímala jako skrz zamlžené sklo. Přežívala jsem. Dodělala školu, začala pracovat, bydlet, jedla jsem, pila, spala - všechno to jsou jen podružné nedůležité, technické řeči. Naučila jsem se nosit masku života. Vypadala jsem spokojeně. Dívali se na tu mojí masku a říkali si, že mám hezký život. Když jsem se občas vynořila ze vzpomínek, svět mě tak bolel, že jsem se brzy zase vrátila. Ostatně, byl to dar od sudičky. Byla to moje kouzelná schopnost.
A tak mi ten skutečný život klouzal po rukama. Tekl jako voda a já plula s ním a přitom byla daleko, daleko v minulosti, topila jsem se ve všech krásných vzpomínkách, které jsem měla a znovu a znovu byla šťastná, stejně jako kdysi.

Když jsem se pořádně probudila, byla jsem starší o padesát let. Mezitím mi zemřeli prarodiče, následovali je rodiče a několik těch "strýců" a "tet". Probudila jsem se proto, že jsem zjistila, že jeden člověk z mých vzpomínek zemřel. (Bylo to jako pád z výšky, ten co vás vždycky probudí ještě, než se stačíte roztříštit o skály.) A zemřel přirozenou smrtí. Byl starý, měl ženu a dvě děti a ty děti měly děti. Probrečela jsem noc. Slzy se koulely po mých starých tvářích.

Věděla jsem, že se kdykoliv zase můžu potopit do toho okamžiku, kdy on a já hledíme na lunu, jako by byla něčím víc než mrtvým objektem kroužícím kolem naší planety jako odvěký otrok. Ale neudělala jsem to. Přijala jsem bolest z jeho smrti a pak se dostavil ten pocit absolutní prázdnoty a mě došlo, že ta bolest není jenom příchuť světa.Ta, před kterou jsem kdysi dávno utekla. Za tu bolest jsem si mohla sama. Neměla jsem nic. Všichni odešli žít si své životy a nikdo si nevzpomněl na měsíc štěstí kdysi dávno, v dobách věčného léta. Jak by mohli. Ta vzpomínka se zahladila tolika jinými vzpomínkami, nešťastnými, ale i těmi spokojenými. Prostě žili. Dál a dál.
Sledovala jsem, jak vychází slunce za světlými záclonami a slzy na mých tvářích už uschly. Moje sudička už nebyla mladá veselá, poněkud výstřední ženština. Byla stará, zlá a zrazená. Nepozvali jí ke mně. Ale ona přece přišla, třináctá sudička. Řekla, že jednou se píchnu do prstu a usnu. Ale neusnulo se mnou celé království. A princ nepřišel.
 


Komentáře

1 Sikuri Sikuri | Web | 12. srpna 2011 v 10:08 | Reagovat

Melancholická, ale zní reálně. Ten název se k ní dost hodí, stačí trošku přemýšlet...

2 # # | 13. srpna 2011 v 9:39 | Reagovat

halucinogenní období někdy nebývají na škodu, člověk se na spoustu věcí naučí dívat z jiné perspektivy a dokáže pak líp rozlišit důležité od nepodstatného. to s těmi hlasy v hlavě mívám taky, když jsem dlouho do noci vzhůru. jinak příjemné záhlaví. něco v podobném duchu jsem kdysi chtěl aspoň načrtnout, žel to nemám "v ruce" tak jako ty.
měj se

3 Long Long | 13. srpna 2011 v 20:05 | Reagovat

Svět byl stále nový, slunce bylo stále na obloze a ani trošičku nepálilo.

- bylo stále na obloze, ale nepálilo.. To se mi strašně líbí..

(až jsem se bála, že jednou vyrostu tak vysoko, že budu dostávat závratě jen když si stoupnu)

- když mě jako malou bral otec na ramena a já si představovala, že takhle někdy budu vysoká, taky jsem na to myslela..

Když jsem se občas vynořila ze vzpomínek, svět mě tak bolel, že jsem se brzy zase vrátila.

- svět mě tak bolel..

Všichni odešli žít si své životy a nikdo si nevzpomněl na měsíc štěstí kdysi dávno, v dobách věčného léta.

- Nemůžeme se vracet do vzpomínek - vždy se vracíme sami.. Umíráme v nich.

Vždy mě to trápilo - prožít štěstí, jenže ne sama, ale s dalšími bytostmi - chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná - ale nevědět, zda byli i oni, zda i oni to tak cítí, nebo.. Je to jen můj naivní zážitek.. Raději nevědět.

4 Long Long | 13. srpna 2011 v 20:07 | Reagovat

A k názvu a závěru - vybavilo se mi jen hořce vyřčené "Vždyť víš, že na pohádky už nevěřím.."

5 Bella Bella | 14. srpna 2011 v 19:51 | Reagovat

Hrozně se mi líbí ta příchuť - takové hořkosladko jako horká čokoláda s mandlovým likérem - ten nádech pohádkova a tvůj vyprávěcí styl. Co se týče obsahu - nesmrtelné utíkání od života - v krásném podání. Jak podotkla Long - ten konec..

"Probudila jsem se proto, že jsem zjistila, že jeden člověk z mých vzpomínek zemřel. (Bylo to jako pád z výšky, ten co vás vždycky probudí ještě, než se stačíte roztříštit o skály.) A zemřel přirozenou smrtí. Byl starý, měl ženu a dvě děti a ty děti měly děti."
- tahle část mě asi zasáhla nejvíc

Tvá originální vyjádření ani nemá cenu podtrhávat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama