Pěšec nesmí zpět.

5. srpna 2011 v 21:11 | Sense |  Povídky
Nápad mi v hlavě zase rostl nějakou dobu. Přesněji od poslední bitvy malých oddílů na táboře. Byla jsem ten zlý (červený, kardinálův) pěšec. A bojovala jsem proti malým dětem. Bylo to kouzelné. Byly jsme šachové figurky, pod nadvládou toho, kdo s námi hrál. Dneska jsem začala psát. Zase se to rozběhlo svým směrem a skončilo to, jak to skončilo, zase samo, dřív než jsem si uvědomila, že jsem to původně smýšlela jinak.
(A název je Krylův. Věta, která mi zní v hlavě čím dál častěji.)


"Jsou přece důležití!"
"Ale to ovšem, jen někdy musíš umět obětovat."
Na své prastaré židli věků se pohnul jen nepatrně a hned se do vzduchu vzneslo tolik prachu s vůní (nebo pachem) starých věcí - oprýskaných lavic a sloupaného laku, rozpadlých stránek knih a opršelých patníků.
Muset obětovat.
"Občas je hezké pozorovat tu krev a soužení."
"Zdá se mi to divné."
"Víš, brzy pochopíš, že dobré konce, černý král padne, obklíčen bílými nepřáteli, nejsou taková zábava. Pat, dlouhé nahánění králů, jediný pěšec jako naděje pro zemřelou dámu, to je to, co dělá hru zajímavým."
"Hru?" hlas se odrážel v tisíci ozvěnách.
Další nepatrný pohyb rukou. Smítka prachu zatančila kolem jeho tváře roztažené do úsměvu, pak opět usedly jako zmožené baletky.
"Ovšem. Nic víc to není."
"Ale co oni?"
"Jsou to jen figurky."
"Jen…"
"Na to nezapomínej, přece by sis nemyslela, že cítí bolest."
"A co je tohle." Ukáže na vyděšenou tvář pěšce v první linii.
Posměšný chechot.
"Ne nadlouho."
Zvedne dlaň, posune pěšce. Poslední záblesk úleku v jeho tváři. Pak je sražen nemilosrdnou ranou černého střelce. Pěšec nesmí zpět.
"Ale, co proti tomu mohou dělat?"

Nebe mělo ošklivou šedou mrtvou barvu. Poslouchal jsem, jak se zvuk mých kroků odráží od prázdných výloh. Mrtvé město. Bez lidí. Měl jsem tuhle část města rád. Bylo tu ticho a klid. Jen ta špína byla děsivá. Ty občasné siluety (nic víc z nich už nezbývalo) feťáků mě míjely bez zájmu. Dělila nás hranice z neviditelného křišťálového skla.
Tenhle svět nic neznamenal. Došlo mi to brzy a brzy jsem se s tím naučil žít. Jdeme dál, ne? Svět je krásný pro západy slunce, co se objevovaly, když zrovna bylo slunce. Když slunce nebylo, na obloze občas visel měsíc. Oběšenec tohoto světa. A hvězdy kolem něj byly kapky, co zbyly po jeho pláči. Prosil, aby se mohl smát. A oni z něj udělali otroka básníků. Občas se smál. Oběsili ho. A slunce vylezlo jen někdy.
Jindy se mu nechtělo svítit. Radši chodilo po tmě a nevidělo ty zlomené duše šachových figurek. Nad tím vším, jakýmsi mrtvým zlomeným a zkaženým světem, se tyčily dva paláce. Jeden bílý, postavený z mramoru a slonoviny a okovaný jemným stříbrem. Druhý černý jako beznaděj. Halil jí háv tajemství a děsu, který jsem nikdy neprokoukl. A byly tu čtyři věže a střelci a koně a pak my, pěšáci.
A ještě dámy. Krásné, ale kruté a nelítostné. A on se na nás díval (byly vidět jeho oči v té vteřině, kdy nebyl ani den, ani noc) a krutě se smál. A nás pěšáky posílal kupředu, po poli nepochopitelné nepochopitelnosti. A králové, černý a bílí, uzavření ve svých palácích, čekající na poslední soud, ti na tom byli nejhůře. Sledovali, jak padají jejich poddaní, jejich nejvěrnější a pak jim srazili hlavu. Potupně a bez lítosti.
Kráčel jsem kupředu. Pěšec nesmí zpět.

Jednou mě tak napadlo, že bych to mohl zarazit. Mohl bych usnout, a nebo, mohl bych se zbavit hráče. Slunce zrovna vycházelo a svět zadržoval dech. Ani stéblo se nepohnulo, všichni vyčkávali. Byl by to krásný čas, teď když slunce nepospíchá, mohli bychom bojovat. Myslím, že by to byl docela dobrý vtip. Jistě by to nečekal. A my bychom mohli být svobodní. Černý král by konečně mohl opustit černou královnu a políbit ruku své milované bílé královny. A bílý král by si mohl odpočinout od všudypřítomného lesku stříbra svého paláce. Střelci by mohli odložit zbraně. Myslím, že bych mohl i couvat. Myslím, že bych mohl.

"Tak co zmůžou?"
"Naprosto nic, drahá, naprosto nic. Občas mají pocit, že by mohli, ale jsou přece jenom figurky."
 


Komentáře

1 # # | 5. srpna 2011 v 21:48 | Reagovat

to je dost chytlavá a hravá myšlenka, "zbavit se hráče" ..už jen ta představa vzpoury figurek. vidím ruku, jak se k některé z nich přibližuje, pak zatmívačka, lze slyšet jen hluboký nádech, dramatické ticho, světlo opět nabývá na síle a v jeho proudu vidím ty nazlátlé částečky prachu usedající na šachovnici.. teď už prázdnou šachovnici?

2 Faira Faira | Web | 5. srpna 2011 v 21:53 | Reagovat

Je to kouzelelné - to je to slovo, co pro tohle mám:)

3 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 5. srpna 2011 v 22:22 | Reagovat

Úžasná myšlenka .) Zpracování skvělé.

4 Long Long | 7. srpna 2011 v 19:13 | Reagovat

Občas mají pocit, že by mohli..

5 Bella Bella | 14. srpna 2011 v 19:56 | Reagovat

"Myslím, že bych mohl i couvat. Myslím, že bych mohl."

Příjde mi to strašlivě bezútěšné. Opět musím obdivovat tvůj výjmečný styl. Ale nechce se mi věřit - že jsme jen figurky ve hře. Možná jsme, ale řídíme sami sebe - jestli víš, co tím chci říct.

A jinak mi to hrozně připomnělo Raeliného Vlka v nás - Siriovu hru po smrti. Asi si to budu muset zase přečíst.

6 Sense Sense | 14. srpna 2011 v 22:33 | Reagovat

Děkuju.

[5]: Nevěřím tomu. Bylo by to..strašné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama