Temná věž - Stephen King

2. července 2011 v 22:50 | Sense |  Svět v pár slovech
Tak a mám to za sebou (čímž nemyslím, že jsem umřela, to se zatím nechystám, ne ne). Dneska odpoledne jsem obrátila poslední stránky a tím skončilo to dlouhé, dlouhé putování s pistolníkem, pistolníkem a chlapcem, pistolníkem a paní stínů a vězněm, čtyř pistolníků a jednoho brumláka a dalších. A trvdit, že mi to není líto je hloupost nad hlouposti.
Ale k samotnému sedmému dílu - myslím, že měl v sobě trochu z originality každé předchozí knížky. A opět obsahoval nějaké mé staré myšlenky, až mě to děsilo. Vlastně celý příběh byl tak protkaný detaily, které mi byly dobře známy. Obrázek, co jsem kreslila mi připomínal Věž, povídky, co jsem psala mi připomínaly některé myšlenky. Zmínky v knize o určitých věcech.. Když jsem si četla citáty na začátku knihy, padl mi jeden do očí a já si říkala, že je mi hodně, hodně povědomý. Pak jsem zjistila, že je z písničky, jíž jsem zrovna asi přede dnem poslouchala. (A taky mě zaujal, opravdu moc.) A s postupem dále dějem mi přišel, že je výstižný, zase to bylo až přízračné.
Nine inch nails - Hurt
Ale i bez toho. Konec a všechno to. Prostě neskutečné. Ale přitom vím, že jsem svým způsobem ráda, že jsem s Rolandem došla nakonec a můžu se vydat dál. Hledat Věž? Nevím. Taky vám nedochází, že jsou prázdniny? Mě vůbec. Je to divné. Už bych potřebovala, aby přišel klid.
Tak a mluvení už bylo dost, teď budu poslouchat.


Bitvy, které trvají pět minut, jsou zřídlem legend, jež přetrvají tisíce let.
A ještě:
Nemusíš umřít šťastný, až přijde tvůj čas, ale musíš umřít spokojený, protože jsi prožil svůj život od začátku až do konce.

zuby se chtěly skřípavě zatnout na protest...jenomže zuby mu zmizely taky.

Uděláš dobře, když mu popřeješ sluchu.

(...) jako děti sotva plenkám odrostlé přijímají všechno: s úsměvem, bez otázek, s nevysloveným předpokladem, že všechno je kouzlo.

(...) ale bylo také dobře, že se pořád uměl smát. Opravdu moc dobře.

Já jenom říkám, že se snažím najít racionální vysvětlení iracionálních pocitů a to nikdy nevěstí nic dobrého.

"Muž, který nesnese, aby se podělil o své zvyky, je muž, který by jich měl zanechat."

Už jsem pár vypravěčů potkal, Jakeu, a všichni jsou ušiti více méně ze stejné látky. Vyprávějí příběhy, protože se bojí života.

A vy zemřete také, protože když láska opustí svět, všechna srdce utichnou.

(...) ale copak nikdo z nich nechtěl nic lepšího, nic opravdovějšího, než tenhle umělohmotný vymyšlený neživý život?

"Vše je zapomenuto v kamenných chodbách mrtvých. Toto jsou zbořené pokoje, kde pavouci tkají a velké obvody utichají, jeden po druhém."

Ten mi říkával, že nikdy je slovo, který si Bůh rád poslechne pokaždý, když se potřebuje zasmát.

Nemůžeš si dovolit mařit čas nadějemi.

(...) připomněla si, že slova jsou někdy zbytečná.

(...) ale tady byl svět, kde čas běžel jenom jedním směrem.

Zrození je jen počátek smrti.
(...)
Každý člověk dluží smrt.

"(...)musím co nejdřív udělat to, co je potřeba, a potom se vrátit tam, kam patřím" Neradostně sledoval spěchající davy lidí na chodníku. "Pokud někam patřím."

Jdeme hledat lepší svět.
Kéž taky nějaký najdete.

Chvíle největšího lidského triumfu jsou vždycky nevýslovné.

Protože tělo umělo na to nejhorší zapomínat, jak si Susannah pomyslela, a bez spolupráce těla zbývaly mozku jenom vybledlé vzpomínky.

Kéž bychom nevěděli, co se s námi stalo, říkaly ty oči, ale bohužel to víme.

Ach, děti jsou takoví snílci.

"Protože přece jenom mám jakési základní emoce," řekl a Susannah připadalo, že mluví jako někdo, kdo se přiznává k ošklivému zlozvyku.

Vyvolit znamená nechat se uhranout, svést a přitáhnout. Ukázat, co má člověk uvnitř.

"Život je trik, láska je mámení," odpověděla.

Jistě, že je těžší, pomyslel si. Protože v něm vezu svůj žal. Tahám ho všude, kam se hnu, to tedy ano.

Některé chvíle jsou prostě nepředstavitelné.

Jako by měl třetí oko, kterým se dívá jeho představivost a vidí všechno.

A pak už bylo jen ticho.

(...) ale ona si myslí, že si stále bude pamatovat dost, aby věděla, že už se to všechno stalo, a je na tom cosi neuvěřitelně smutného.
A zároveň je to dobré.

Ale konce jsou bez srdce. Konce jsou zavřené dveře, které žádný člověk nedokáže otevřít.

Konec je jenom jiné slovo pro rozloučení.

Snad aspoň tak se s tím, co přijde, svedu vyrovnat.
(Robert Browning)

Podle jeho zkušenosti vzpomínky působily jen smutek. Byly potravou básníků a bláznů, cukrátka, po kterých zůstala v ústech a krku trpká pachuť.

Pokud nám nějaký smysl slouží jako stroj času, pak je to čich.

A pokaždé na tu poslední chvíli zapomeneš. Pro tebe je pokaždé jako poprvé.

Ti, kdo se nepoučí z minulosto, jsou odsouzení k tomu, aby ji opakovali.

---

A já teď myslím, že si to jednou zase přečtu. Říkám díky.
Dlouhé dny a příjemné noci.




 


Komentáře

1 m# m# | 3. července 2011 v 0:12 | Reagovat

další z článků vytrhávajících z šedi "normálního" světa vedoucí k zamyšlení. a já myslím, že u tebe budu pravidelným čtenářem.
dovolím si též repliku, byť poněkud odlehčenější: "nepotkali jsme se už někde?" - "to je docela možné, někde už jsem byl."
jinak pozoruju, že máme podobný hudební vkus. vynikající koncert. dvd jsem ještě jako novinku draze zaplatil, ale nelituju ani koruny.
dobrou noc :)

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 3. července 2011 v 6:34 | Reagovat

Konec posledního dílu Temné věže mi nasadil do hlavy brouka velikosti menší dlaždice. Ale myslím, že to tak prostě muselo skončit. Sentimentální část mého já byla vděčná aspoň za to, že se Sue, Eddie, Jake a brumlák znovu sešli aspoň v jiném světě.

3 Sense Sense | 3. července 2011 v 18:33 | Reagovat

[1]: :)

[2]: Myslím, že to byl dobrý konec. Bála jsem se, protože občas mi konce u Kinga nesedly, přišlo mi, že se nepovedly, ale tady, jo, dobré.
Sice sešli, ale..ale.

4 Long Long | 14. července 2011 v 21:17 | Reagovat

Já jenom říkám, že se snažím najít racionální vysvětlení iracionálních pocitů a to nikdy nevěstí nic dobrého.

Nemůžeš si dovolit mařit čas nadějemi.

Každý člověk dluží smrt.

Kéž bychom nevěděli, co se s námi stalo, říkaly ty oči, ale bohužel to víme.

Podle jeho zkušenosti vzpomínky působily jen smutek. Byly potravou básníků a bláznů, cukrátka, po kterých zůstala v ústech a krku trpká pachuť.

Začala jsem číst Pavučinu snů..
A někdy mě mrzí má lenost neopisovat dál výtažky z přečtených knih..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama