Vlci z Cally - Stephen King

11. června 2011 v 10:07 | Sense |  Svět v pár slovech
Předevčírem jsem dočetla Vlky z Cally. Nějaké ty věty jsem sem přepisovala už včera, ale neměla jsem sílu to dodělat. Mám nějakou pitomou virózu a rýmu, že by se z toho jeden zbláznil. Aspoň jsem měla čas číst. Teď, kdy mi na stole leží Zpěv Susannah, už začínám fakt vyšilovat. Hrozně moc chci něco dělat. Nemám vůbec sílu. Jen pod sebou vrším horu kapesníků.
Ale teď k Vlkům. Četli se pomaleji, než čtyřka. A to bylo dobře, protože jsem si aspoň mohla dávat častějc pauzy na ležení se zavřenejma očima (spát přes den mi asi nikdy nepůjde). A pak taky nebyli tak brutálně napínaví. I když vlastně byli, ale rozhodně ne tak, že bych probrečela půlku knížky. (ehm). Když ony jsou holt ty postavy moc živý na to, abych dočtení knihy nebrala jako vzpomínku. Ještě mám před sebou sice dvě knížky (dohromady přes tisíc stránek), ale netuším, co budu dělat pak.
Při čtení jsem seděla (ležela, stála na hlavě) naproti tomu obrázku (plakátu) Tool. A začínala jsem v něm vidět Věž. Dokonce i tu prázdnou místnost, kde možná je a možná není Bůh. Nějak to všechno až moc souhlasí.
Při zapisování nějakýho ošklivýho testu do kalendáře jsem zjistila, že má Roland v úterý svátek. (A je to fakt divnej pocit.) Asi bych celej den strávila čtením, nebýt toho, že budu mít k testům na příští týden ještě ty z tohohle. Pomoc, praskne mi hlava. (Musim si pořídit plátno, aby se ten mozek rozprsknul na něj. Třeba to někdo označí za umělecké dílo.)
Zjišťuju, že mi asi chybí komunikace s lidma. Tragédie. No, dost tlachání.
(Za nečitelnost konce se omlouvám, nejde mi s tím nic udělat.)


Mohl bych tu zůstat navěky, protože je tu krásně a klid a...a všechno je tu v pořádku. Tady je všechno v pořádku.

Zde je ano, říkaly ty hlasy. Zde je, že můžete. Zde je obrat k lepšímu, šťastné setkání, horečka, která pomine před úsvitem a dovolí krvi vychladnout. Zde je přání, které se splnilo a chápavý pohled. Zde je laskavost, které se vám dostalo, a tak jste se ji naučili předávat dál. Zde je zdravý rozum a jasná mysli, které jste považovali za ztracené. Zde je všechno v pořádku.

Hlas ve tmě za plotem o té lásce zpíval, on to slyšel. A že by také o prostém odpuštění, a nikoli o obtížně dosahovaném vykoupení? Měl pocit, že tomu tak je.

Eddie se rozbrečel a ty slzy byly dobré.

Cítil smysl. Cítil účel. Cítil život a lásku. To všechno slyšel v písni růže a také se rozplakal. Hlavně úlevou. Než se sem dostal, byla to těžká cesta. Hodně lidí zemřelo. Ale tady přesto žili. Tady zpívali s růží. Jeho život nakonec nebyl vyprahlý sen.

Poutník je definován jako chlap, který se vždycky dívá někam dál.

Ti, kdo hovoří sami se sebou mají žalostnou společnost.

"Září a říjen jsou vždycky nejhorší. (...) Přímo slyšíš to volání. Ptáci to slyší taky a odletí."
"Jaké volání?"
(...) "U nich je to nebe. U chlapů jako my je to cesta. Volání volné cesty, sakra."

"Nechť tvůj první den v pekle trvá deset tisíc let."
"Tak, a to ať je ten nejkratší."

Copak se hluboko v nitru každého, dokonce i takové ženy, skrývá šílenec? To nevěděl.

Roland vzhlédl a usmál se na nebe.

"Říkáš, že svět skončí v ohni nebo v ledu, pistolníku?"
"Ani tak, ani tak," prohlásil nakonec.
"Myslím, že skončí v temnotě."

"Je zatracená," prohlásil. Řekl to stejným tónem, jako by prohodi: Vypadá to, že by se odpoledne mohlo vyčasit.

"Nežertuj, tady ne. Protože se nacházíš v blízkosti nekonečna."

Roland přikývl. Věděl také, že někteří se vrátili ze svých cest šílení. Jiní se nevrátili vůbec.

"Zeptal se, jestli je mrtvý. Pověděl jsem mu, že kdyby byl, pak jsme mrtví všichni."

(...) muž, který konečně dopadá až na dno, které je definováno jako bod, odkud už nemůžete klesnout níž, pokud si nevezmete rýč a nezačnete vyloženě kopat.

Pod nehty měl prach z jiného světa.

Tamten život byl bohatší, ozval se mu hluboko v hlavě hlas.
Tento je opravdovější, zašeptal jiný z ještě větší hlubiny.
Nejdřív přijdou úsměvy, potom lži, nakonec přijde palba.
"Na hroby dojde později." Roland pohlédl do nebe, ale od západu přispěchala mračna a zakryla hvězdy. "Jenom si pamatujte, že ty kopou vítězové."
Přeci můžu lítat.
"Teď myslím, že se všichni rodíme v dírou v srdci a že pak hledáme osobu, která ji dokáže zaplnit."
- překlep byl i v knížce, tak jsem ho tam nechala :)
"Jsi dobrý člověk, Rolande z Gileadu."
Zamyslel se nad tím, potom pomalu zavrtěl hlavou.
 


Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 11. června 2011 v 10:38 | Reagovat

Skvělý díl, skvělé série. :-)

2 Bella Bella | 11. června 2011 v 12:29 | Reagovat

Bratr si zrovna půjčil Kinga - samozřejmě něco jiného,a le začínám uvažovat, že si pro to dojdu (někdy, až budu mít čas číst i něco jen tak pro sebe...)- z těch útržků mrazilo..

3 Sense Sense | 11. června 2011 v 14:39 | Reagovat

[1]: Jo. Obdivuju ho.

[2]: On je skvělej vypravěč. Znáš to, občas není chuť vůbec číst, na něco musíš mít buňky. U něj, většinou, i když nemám nijak valnou chuť číst, vždycky se chytnu.
Copak jsi půjčil?

4 Long Long | 12. června 2011 v 21:28 | Reagovat

(Musim si pořídit plátno, aby se ten mozek rozprsknul na něj. Třeba to někdo označí za umělecké dílo.)

- :D I při své smrti bude myslet na případné výtvarné využití!

Poutník je definován jako chlap, který se vždycky dívá někam dál.

Ti, kdo hovoří sami se sebou mají žalostnou společnost.

"Září a říjen jsou vždycky nejhorší. (...) Přímo slyšíš to volání. Ptáci to slyší taky a odletí."
"Jaké volání?"
(...) "U nich je to nebe. U chlapů jako my je to cesta. Volání volné cesty, sakra."

Tyhle tři jsou dokonalé..

A pak ty dvě poslední..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama