Svět mrtvého slunce

5. června 2011 v 21:15 | Sense |  Ze života snílka
Někdy se výběr hudby řídí podle nálady. Momentálně se moje nálada řídí podle výběru hudby. Takže ten stmívající se svět (i když je plnej lidí, aut, kouře a betonu) je docela kouzelnej. Ta voda, kterou piju (z hrnku) je jasmíňák, na kterej jsem měla chuť, ale nedávám si ho, protože bych ráda usnula dneska ještě dneska. Svět je poklidný místo. Vyrovnaný. Nálada nelítá z nížin do výšin ani naopak. Svět je klidnej. Dá se dýchat. Pokud se moje nálada řídí podle hudby. Zatím tomu tak je..
(Vlastně sedím v tureckém sedu na posteli před oknem na chalupě. Okno je otevřené a do tváře mi fouká vítr. V rukou držím čaj a v hlavě mi zní Li Poovy verše. Vlastně to tak možná je - v nějakém alternativním světě.)

Ještě nikdy totiž neviděl muže, který by vypadal tak osaměle, tak daleko od běhu lidského života, plného družnosti a vřelosti. Když ho tam tak viděl, to jenom podtrhovalo základní pravdu: byl poslední. Žádný další nebyl.
(Vlci z Cally - Stephen King)

Slunce zapadá. Zbývá už jen maličký srpeček, než zmizí docela (o kus dál se tenoučký srpeček měsíce dere ze slunečního jasu). Je vidět, slunce, které se uklání, mezi dvěma větvemi břízy. Trvá to jen okamžik. Pak zapadá. Usíná (umírá!). Padám do trávy. Abych po chvíli zase vstala. Plná síly a rozběhla se z Vlčího vrchu. A v hrudi mi tepe srdce a běžím, jako bych už nikdy nechtěla (nemohla) zastavit. Klopýtám. Tráva je nad kolena vysoká a hlína měkká a plná zrádných děr. Nevnímám to. Nemůžu se nadechnout. Dusím se životem, který jsem pochytala do prázdných očí. Nemůžu dál. Nohy nefungují. Plíce nefungují. Nemůžu dál. (A běžím rychleji a rychleji.) Slunce zemřelo tak náhle a teď z něj pomalu vytéká krev a rozlévá se po celé obloze. Pomalu se vsakuje do černých obrysů hor. Přenechává vládu srpečku měsíce a osmi hvězdám (jedné tak maličké) velkého vozu.
Země už neklesá. Zastavuji. Srdce běží dál. Není k zastavení. Rozpřahuju ruce. A realita nikdy nebyla svobodnější.

A pak pozoruji malou hvězdu mezi černým obrysem střechy a smrku. A svět se sype. A svět ztrácí svobodu a bezpečí. Jak se vůbec dokáže usmívat. Jak se oni dokážou usmívat. A ta hudba co zní. Je jako hymna toulavých psů. A já zoufale potřebuju něco říct. Zoufle potřebuju utíkat. Utíkat a nezastavovat. Utéct před tím. Ale slunce zemřelo. Zemřelo.

Zítra se zase probudím. Otevřu oči. Vstanu. Oblíknu se. Půjdu do školy. A budu se možná i smát. Ještě někdy.

 


Komentáře

1 Shagua Akitsumi Shagua Akitsumi | E-mail | Web | 13. června 2011 v 13:30 | Reagovat

znáš kapelu Úl!.. nebo je to jen výplod mé schizofrenie?

2 Sense Sense | 13. června 2011 v 19:52 | Reagovat

[1]: Um, ne, ani jsem o ní v životě neslyšela, proč? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama