Město z betonu

27. června 2011 v 20:21 | Sense |  Povídky
Je to dlouhý. A je to takový pokus. K robotovi - ano, trochu jsem se inspirovala Kingovým Andym a Nigelem, alespoň v jeho "podobě". Možná bych o tom byla schopná říct víc, ale nemám příliš náladu na mluvení. Takže toť vše :)



Prosím, nech mě běžet.
Nech mě běžet tak dlouho, že se mi nohy budou propadat v kolenou
a chodidla budou jako ze žhavého olova.
Nech mě běžet tak dlouho,
až se nebudu moct nadechnout,
až se mi plíce scvrknou a nebudou schopny přijmout žádný vzduch.
Prosím, nech mě běžet.
Dokud nepadnu.
Prosím, nech mě žít.

Celý svůj dosavadní život žiji na tomhle místě. Nepamatuji si nic jiného. Vlastně možná ano, ale ty vzpomínky pravděpodobně budou jen vzpomínky na myšlenky. Vždycky tu bylo tohle šedé město. Říká se tomu Město. Al tomu tak říká. Je to jen pár šedých paneláků a betonová zem. Občas se tou vrstvou snaží protlačit suchá tráva. Al říká, že je špatná a ničí jí. Vypálí jí nebo zadupe. Dřív jsem mu to měla za zlé, ale teď už mě tahle zloba nějak přešla. Potřebuji snad pár stébel trávy? Pomůže mi to v něčem? Ovšem, že ne.
V jednom z paneláků, říkám mu Šedá zóna (už ani nevím, kde se ten výraz vzal) mám něco jako svůj bytový komplex. Mám tu všechno, co potřebuji. Nikdy mi nic neschází. Al se stará o všechno. Pere mi oblečení, když se poškodí, spraví ho. Vaří mi a uklízí. Když mě hodně štve, říkám mu Paní na uklízení, nebo taky Paní na hlídání. Občas po něm házím věci a jsem na něj opravdu zlá. Tomuhle psychickému stavu říká hysterie. V knihovně, která je v Budově číslo tři našel knihu o lidské psychice a v úterý od deseti do jedenácti hodin mi z ní předčítá a na každé duševní chorobě vždycky najde něco, co se na mě hodí. Házím po něm věci a urážím ho, když jsem hodně zoufalá. Přitom vlastně nemám nic, co by mi scházelo, to mi Al připomíná dennodenně.
Zrovna včera, když jsem se byla jako vždycky projít kolem zdi při západu slunce, nebylo mi dobře. Kopala jsem do cihel, ze kterých je ta příšera postavena. Al ke mně brzy doběhl a začal mi znovu dokolečka vysvětlovat na čem jsem. Proč žiji ve Městě s několika paneláky a betonovou zemí úplně sama, jen s ním, robotem, který se o mě má starat. Tvrdil mi, že jsem nemocná a že je to pro mé dobro. Víc se o tom nehodlal bavit, poslal mě spát a ráno mě jako obvykle vzbudil v sedm a začal s tím naprosto zbytečným denním programem.
Ten je tu prosím podle mě jen proto, abych se dočista nezbláznila. Ale já mám pocit, že přesně to dělám. Blázním. Blázním v tomhle šíleném světě. Blázním. Blázním. Blázním.
Myslím, že půjdu vylézt na střechu a porozhlédnout se po krajině.

Na střeše na mě někdy padá ještě větší deprese, ale naučila jsem se, jak se jí vyvarovat. Nesmím se prostě jenom dívat do okolí. Musím přijít a hned si lehnout na zem a dívat se na nebe. Pak zavřu oči a představuji si, že za zdí není ta věčná neprostupná mlha jejíž páry se převalují v omamných kouřových kotoulech. Tam za zdí je celý širý svět, tak jak jsem o něm četla v knihách. Vím, že knihy, které jsem četla jsou fikce - neexistují, jak tvrdí Al, ale na tom nezáleží. Někde tam jsou hobiti a trpaslíci, nebo pistolníci, draci, podivná kouzelná stvoření. Někde tam venku jsou lidé. Žádná mlha. Život.
Hledím na nebe bez oblak. Je světle modré, sluneční světlo ho vybělilo a vítr obrousil jeho tmavost. Je bledé - jako Rolandovy oči, napadne mě. Ten je z další fikce, kterou jsem četla. Postavy z knih jsou nejlepší přátelé. Jediní. Někdy to ani nejsou lidé, ale jakoby na tom záleželo. Al byl nějaký čas proti, když zjistil, že si s nimi povídám. Pak ho to přešlo a začal tvrdit, že je v pořádku, když si vytvořím alespoň imaginární přátele. Prý zjistil, že to tak lidé dělají i normálně a tak by to můj psychický stav nemělo poškodit. Paní na hlídání, jedna!
To nebe je tak nádherné. Z jeho velikosti se mi točí hlava. A je tak daleko. Křídla by se hodila, to tedy. Myslím, že se mi zavírají oči.

Vzbudil mě Al. Byla už tma. Byla jsem rozespalá a zavrčela jsem na něj, zlostně, aby mě ta Plechová palice na chvíli nechala. Co je na tom špatného spát pod hvězdnou oblohou? On tvrdil, že bych se mohla nastydnout. Neměla jsem chuť hádat se a nechala jsem se odtáhnout dovnitř. Kéž by mi dal pokoj.
Potřebovala jsem dva dny, kdy by mi nestál za zády. Potřebovala jsem, aby se něco změnilo. Ty zdi kazajky byly tak děsivé. Potřebovala jsem odsud pryč. Nebylo to správné.
Neměla jsem žádnou nemoc. Nebyla jsem snad nebezpečná pro okolí. Tvrdil mi, že tu musím být, abych nenadělala neštěstí druhým lidem. Že jsem pro ně nebezpečná. Nesmysl. Potřebovala jsem ven. Ven! Pryč! Byla to hloupost, celou tu dobu mu slepě věřit, ale co jiného mi taky zbývalo? Vím, že když jsem byla malá, měla jsem ho ráda. Byla to moje máma (nebo spíš táta). Měla jsem ho ráda, ale časem mi začalo docházet, že on je jen dozorce jednoho vězně. Zavřeli mě pod mříže. Nic jsem neprovedla, nebo rozhodně nic, co si pamatuji. Jsem v pořádku. Zdravá a nejsem nebezpečná. Potřebuji se odsud dostat.

Šla jsem hledat Ala. Po dlouhé době se mi nemotal za zadkem a to jsem ho zrovna potřebovala. Slunce jako obvykle pálilo do betonu a venku bylo skoro nesnesitelné vedro. Chtěla jsem ho rychle najít a zalézt si do jedné z klimatizovaných budov, nejradši do té s knihovnou. Tady bych byla za chvíli na škvarek. Možná by se tím trochu zjednodušila celá má situace.
Našla jsem ho, jak se potlouká kolem Budovy číslo čtyři. Měl ten prázdný pohled. Už jsem ho párkrát takhle viděla, tvrdil, že je v úsporném režimu. Vždycky mě v téhle podobě děsil. Nebylo na něm nic lidského. Obvykle jeho umělé oči ostřily, vypadaly jako pohybující se malé kamerky, ale i to bylo lepší než tenhle stav totální mrtvolnosti. Byl teď skutečně jako stroj. Nemyslící, bez emocí. Vím, že normálně taky není schopen emocí. Je to stroj, ale občas mi přece jen připadá docela lidský, zvlášť, když dělá, že jej uráží ty hloupé přezdívky, které mu dávám.
"Ale?"
Z oblasti jeho umělých úst se ozvala kratičká melodie a Al ožil.
"Co se stalo?" zeptal se. Úlisný umělý zvuk.
"Chtěla bych se tě na něco zeptat."
"Jen se ptej."
"Měla bych na tebe prosbu."
"Ano, a to jakou?"
"Totiž, přála bych si, aby sis vzal den nebo dva dovolené."
"Ale má milá, já dovolenou nepotřebuji."
"Dobře, tak já bych si ráda vzala den nebo dva dovolené."
"Ach tak," řekl a jeho hlas byl ostrý a znělo z něj možná pár pocitů, ale porozumění nikoliv.

Bylo to divné, ale Al svolil.Asi si to našel v nějaké z těch jeho odborných knih. Domluvili jsme se, že zítra neopustí Budovu číslo čtyři, jen pokud bych ho potřebovala. Dal mi plastovou krabičku s několika tlačítky a řekl, že ten vpravo ho přivolá, kdyby se cokoliv dělo. Tvrdila jsem, že to nebude potřeba, ale Al trval na svém a mě už tyhle detaily nezajímaly. Měla jsem den pro sebe. Den bez té otravné Paní na hlídání. Den, kdy bych mohla vymyslet plán útěku.

Vlezla jsem si zase na střechu (a nedívala se jinam než na oblohu), ležela na ještě chladném betonu a pozorovala nebe. Bylo bez mráčku a jako obvykle bledě modré. Přemýšlela jsem, jak překonám zeď. Byla poměrně vysoká a šplhat se po ní nedalo. Domy byly daleko, takže se nedalo nijak přeskočit a stejně byly vyšší než ona. Hodila by se mi křídla. Ale, napadlo mě po chvíli, stačil by mi dlouhý žebřík. Jenže kde něco takového sehnat? To byl ten problém.
Slezla jsem zase dolů a pátrala v paměti. Věděla jsem, že jeden žebřík má Al, ale netušila jsem kde. Další byl v knihovně, aby se dalo dosáhnout i do vyšších polic, ale ten byl zase příliš krátký. A pak… Ano, v Budově číslo dvě byl sklep. Bylo to děsivé místo a jako malá jsem se tam bála. V posledních pár letech jsem tam strávila několik sobotních odpolední, když jsem se ztratila Alovi, nebo jen neměl chuť mě lovit z těch temných vlhkých míst. Tam jsem našla žebřík. Byl obyčejný, dřevěný a myslím, že i dostatečně dlouhý. To stačilo.
Rychle jsem si sbalila několik věcí. Nevěděla jsem, co budu potřebovat, co je za mlhou, jak rychle přijde Al na to, že jsem zmizela. Nevěděla jsem nic, ale potřebovala jsem pryč. Se žebříkem byl trochu problém. Vymotat se z těch úzkých uliček dole bylo hotové umění, ale měla jsem silnou motivaci a zvládla to.
Místo, kde jsem se chystala přelézt zeď jsem vybrala rychle a co nejdál od Budovy číslo čtyři. Pak jsem opřela žebřík. Zeď byla o něco vyšší, než jsem přepokládala, ale mělo by to stačit. Ten zbylý kousek, budu se tam muset nějak vyškrábat. Pak budu muset přetáhnout žebřík na druhou stranu. Klidně bych mohla spadnout. Klidně bych mohla umřít. Tohle vědění zůstávalo hluboko v mé mysli, v komoře, která se neotvírá a já jí nechala zavřenou.

Slunce stálo uprostřed oblohy. Shlíželo na mě jako oko připravené vysát všechnu mou energii kdykoliv jsem se ocitla v jeho zorném poli. A to bylo často, vzhledem k tomu, že jsem se už začala škrábat nahoru po starém dřevěném žebříku, který mi při každém zavrzání oznamoval, že si není jist sám sebou, že možná praskne. Stoupala jsem. A mlha za zdí se dala do pohybu. Viděla jsem její okraje, jak se převalují přes okraj, stoupají k obloze a zastiňují slunce. Zastiňují to děsivé oko. Ochladilo se a bylo to nadpřirozené a děsivé.
Chtělo se mi vrátit se zpátky, k jistotám, které skýtalo tohle betonové město. Měla jsem vlastně docela klid. Mohla bych si otevřít čokoládu, pustit si film. Zavřít oči a snít. A pak jsem se obrátila od šedé stěny a pohlédla jsem za sebe a spatřila jsem Ala.
Záchvěv paniky mi sklouzl po hrudi jako nehty po tabuli. Spatřil mě. Blížil se ke mně děsivou rychlostí. O výrazu Paní na hlídání se nedalo mluvit. Byl děsivý stroj. A byl rozhodnutý dostihnout mě. Tohle byla jeho hlavní práce. Nesměla jsem přelézt ty zdi, dostat se na druhou stranu. A pak ještě ta chladná mlha. Zahalila všechno jako kouř a já neviděla na krok. Mlha zastínila slunce a rázem se udělalo šero a chlad. Byla jsem kousek od vrcholu, ale s rostoucím děsem jsem zjistila, že se nedokážu pohnout, že jsem přimrzla na místě. Krev se mi zastavila v žilách a Al byl někde tam za mnou, plížil se ke mně jako lev ke kořisti, tiše a jistě.
Třásla jsem se a pokusila se pohnout. Pak jsem ucítila, jak se žebřík zakymácel. Al šplhal nahoru. V houstnoucím oparu mlhy jsem spatřila jeho roztřesené obrysy. Jeho ruce a hlavu z kovu. Zdálo se mi, že tmou blýskly oči.
A tehdy jsem se dokázala pohnout. Cosi povolilo a já začala šplhat nahoru. Třásla jsem se, žebřík se třásl, nohy mi podkluzovaly a batoh na zádech mě tížil jako smrt. Neviděla jsem před sebe a nevěděla, kolik metrů mi zbývá.
A pak jsem se dotkla okraje - v té samé chvíli, v jaké mě za nohu chytil robot. Vzepřela jsem se na rukou a vyšvihla se nahoru na zeď. Už zbývalo jen dostat se dolů. Pak mě chytily pařáty mlhy. Uklouzla jsem, zapotácela se a spadla. Poslední, co jsem cítila byla děsivá tíha na hrudi, jak jsem padala po zádech na druhou stranu zdi - ke svobodě.

Prudce jsem vydechla v jiném světě. Seděla jsem na posteli a rozhlížela se kolem. Dýchala jsem přerývaně a z očí mi tekly slzy.
"Kde to jsem. Spadla jsem. Já jsem spadla, umřela. Umřela jsem, to jsem nemohla přežít. Spadla jsem. Jsem…"
Uprchla jsem z vězení, došlo mi. Došlo mi to všechno, když jsem se schoulila do klubíčka pod peřinu a cítila její vůni. Byla jsem doma. Byla jsem doma. Zbavila jsem se zdi uvnitř sebe. To, co mě celý dosavadní život brzdilo a svazovalo.
Plakala jsem a byly to slzy štěstí - první v životě.
"Já můžu dýchat," řekla jsem a v prázdném pokoji to znělo jako tisíc šťastných zvonků.
"Můžu už klidně dýchat."
 


Komentáře

1 Kachna Kachna | Web | 3. července 2011 v 21:43 | Reagovat

To je úžasné. Piš, piš, piš prosím.

2 Long Long | 14. července 2011 v 20:58 | Reagovat

Měl ten prázdný pohled. Už jsem ho párkrát takhle viděla, tvrdil, že je v úsporném režimu. Vždycky mě v téhle podobě děsil.

- ten úsporný režim mě tak nějak.. vyděsil? dorazil...

Zdi uvnitř nás..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama