Co se děje s očima

14. června 2011 v 19:41 | Sense |  Povídky
Jednou jsme jeli autem, seděla jsem vepředu. Otočila jsem se na bratra a uviděla, že spí. Oči měl trochu pootevřené, že mu bylo vidět bělmo.



Děti byly fajn. Ano, děti byly v pořádku. Oči měly tak jasné a tváře se usmívaly. Vypadaly spokojeně a všechny špatné věci, co se jim staly většinou hned odletěly - možná spolu se slzami a křikem. Ale byly pryč rychle a to bylo dobře.

Ale děti byly i hrozně otravné. Když jich bylo moc a byly vrženy do proudu zábavy, byly jako rozfoukané podzimní listí. Létaly tak šťastně, protože je konečně odloučily od stromu a ony mohly utíkat. Ale pak se jim večer stýskalo. Strom byl daleko a ony neměly co dělat. Zjistily najednou, že jim cosi chybí. A že to teplo, co jim proudilo cévami je vlastně krásná věc. Děti se na rozdíl od listů většinou mohly vrátit zase domů (pokud jim strom mezitím nepokáceli - oni zlí lidé, škůdci, nemoci).

A teď už konečně spaly. Před pár minutami zjistila, že to poslední mrňavé stvoření (s modrýma očima a vlasy jaké by mu kdejaká peroxidová blondýna záviděla) konečně usnulo a teď už je mu dobře, protože se mu něco zdá. A to bylo poslední. Všechny ostatní už spaly. Pokud se nebude nikdo budit, měla šanci konečně usnout a to byla krásná vyhlídka po celém dni s dětmi za krkem. Byla jejich náhradní maminka. Dokonce jí tak říkaly. Viděly v ní strom.

Zavřela oči a zjistila, že je unavená. A to bylo dobře. Začala se propadat. A to bylo taky dobře. Tohle dítě s tmavými vlasy a modrýma očima (které by asi nikdo nezáviděl, ne v jejím věku) konečně usínalo.



S trhnutím se probrala. Přesně tak divně, tak jak to ve všech filmech nikdy nechápala. Ještě než se její víčka úplně odlepila, seděla vzpřímeně. Později jí došlo, že seděla a třásla se, ale nebyla sto si uvědomit, jestli vykřikla, nebo ne. Nedivila by se, kdyby ano. První, co udělala bylo, že si zase v klidu lehla a zavřela oči. Snažila si vybavit sen. Noční můru. Musela to být noční můra, proč by sebou jinak tahle trhla? Ale nemohla si na nic vzpomenout.

Venku něco zakřičelo. Možná pták, možná kočka. (Možná něco úplně jiného.) Kdoví proč jí to vyděsilo. Stále se divila, že si nevzpomíná na sen, protože všechno tady jasně vypadalo na obyčejnou noční můru. I ten špatný pocit, který teď měla. Nepatřičný pocit. V koutu pokoje byly bestie. Neměla je pod postelí (spala na zemi na karimatce), ale někde byly.

Musela okamžitě zkontrolovat prostor. Ten pocit, že má někoho za zády, jí děsil. Kdo se někdy probudil uprostřed noci jistě ví, že taková věc jako otevřít oči a pohnout se vyžaduje skutečně silnou odolnost ducha. Byla zamrzlá na místě a čekala. Vynadala si, co blázní a otočila se na záda, vytáhla se do sedu a opřela se zády o zeď. Před sebou měla celý dlouhý temný pokoj. Bylo tam několik postelí s dětmi, i ty na zemi se zdály klidné a hluboce spící. Jen to světlo za oknem, měsíční světlo, světlo lamp a takové to světlo, které se na světě vždycky vyskytuje (i když nesvítí měsíc ani hvězdy a široko daleko žádná lampa či město) byly jaksi falešné.

Ale jinak se vše zdálo v nejlepším pořádku. A pak se ozval děsivý zvuk. Chrčení. Jako zvířecí vrčení. A nebylo venku. A nebyla to jen její představa. Ozývalo se z postele nad ní. Tam, kde spala ta malá světlovlasá dívenka. Bylo to děsivé. A ona byla jako přikovaná k zemi. A měla takový strach, že přemýšlela, že si zase lehne a pokusí se zavřít oči. Pokusí se zase usnout, myslet na něco, na cokoliv jiného než na pokoj, světlo a vrčení z místa, kde má ležel malé dítě. A pak vstala.

Nohy se jí třásly. Trochu námahou, trochu strachem. Byla zima. Pohlédla vpravo na dívčinu postel. Ležela tam, klidná. A z jejích úst se ozývalo tiché vrčení. Kdyby to snad někomu vyprávěla, nedokázala by popsat ani vysvětlit, že to vrčení nepovažovala za obyčejné hloupé chrápání. Nešlo to. Slyšela za svůj život už širokou škálu barev a tónů toho nelibého zvuku, který nespavce pronásleduje dlouho po tom, co všichni ostatní usnou a jejich uši se zatáhnou blankou spánku a snění. Ale nikdy neslyšela nic takového. Ne u člověka. Byl to hlas psa. Psa, který se chystá zaútočit.

Nevěděla, jak dokázala natáhnout ruku (byla bledá a odrážela skleněné světlo světa venku). Nevěděla, jak dokázala překonat svůj třas a strach. Natáhla ruku a dotkla se dívčiny ruky. Dívka otevřela oči.

To za klidnými víčky. Za tou tenoučkou vrstvou kůže, kterou když zatáhnete v jasném slunci, vidíte červeně. To byly oči, které té dívce nepatřily. Nemohly jí patřit. Takové oči patří služebníkům ďábla, pomyslela si, když křičela. Další, co si pomyslela bylo, že děti neoddechují klidně. Že vůbec neoddechují. Pak ještě spatřila ty světlé vlásky. Večer této dívence rozplétala copánky. Pak už nemyslela.
 


Komentáře

1 Nobody Nobody | Web | 14. června 2011 v 20:14 | Reagovat

Dechberoucí. Nemám co dodat.

2 Achren Achren | Web | 14. června 2011 v 20:52 | Reagovat

Neuvěřitelně mě to vtáhlo do děje a je to prostě.. skvělý!

3 Long Long | 14. června 2011 v 21:17 | Reagovat

Viděly v ní strom.

Děsí mě to..

4 Sense Sense | 14. června 2011 v 21:37 | Reagovat

Děkuju moc:)

[3]: :)

5 Dadie Dadie | Web | 14. června 2011 v 22:40 | Reagovat

nemám slov. Píšeš nádherne, keď človek začne, nejde prestať čítať :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama