Korálkové oči

15. května 2011 v 17:12 | Sense |  Povídky
Já vím. Já vím. Chtělo se mi to prostě napsat.


začátku je možná zajímalo, kde se tu vzali. Možná po jejich původu pátrali. Ale jako vždycky, byli slepí. Kroužili kolem odpovědi. Neschopni zapojit srdce. Poslouchat tlukot. Zkusit věřit. Možná je to ze začátku zajímalo. Ale pak, jak šel čas prostě zapomněli, že je to kdy trápilo.
A tak zůstal původ plyšových stvoření zatajen. Nikdo netušil, kde se vzali. A většina už ani neuvažovala, proč jen ty jejich korálkové oči tolik mluví. Většina už je ani neslyšela. Možná jim přišly sympatické ty plyšové umělé kožíšky a měkká bříška a kuličky v břiše. Ale to bylo všechno.
Ale někdo se ptal. Někdo hledal. Někdo jim věřil. Někdo viděl za jejich slepýma očima hloubku. Děti.
Hledaly. Ptaly se. A pak jednou - s konečnou platností, s plnýma očima radosti - věděly. Většina z nich.

Stála. Světle modré oči plné slz.
"Maminko, neodjížděj."
Chtělo se jí křičet. Říct, že jí tu přece nesmí nechat. Nesmí se jí zbavit. Proč jí nevezme s sebou? Měla strach. Modré oči se leskly.
"Já musím víš. U babičky ti bude dobře."
"Ne nebude."
"Jak to mluvíš!"
(Pravdu mami.) Ale mlčela.

Tahala ho sebou, kudy mohla. Měla ráda jeho hebké packy i otrhané tělíčko. Nezáleželo na tom, jak vypadal. Jí ne. Znala tajemství, jak je to s plyšovými hračkami. Věděla, co je za tou šedou mlhou v jejich očích. Viděla to. Byla dítě. Ještě toho moc nevěděla o tomhle světě. (A mohla být šťastná.) Věděla jen, že někdy se všichni chovají hloupě. Proč bylo špatné zůstat vzhůru dlouho do noci? Proč muselo mít všechno řád a skřítci byly prý hloupé nesmysly? Proč nemohla rozumět a chápat? Byla dítě. Viděla je, viděla skřítky.
Měla svého plyšáka. Nikdo moc nevěděl, co má představovat. Byl něco mezi psem, medvědem, veverkou? A kdo jí ho dal? Už si nikdo nepamatoval.

Držela jej za packy. Pak ho podala matce.
"Vezmi si ho."
"Ale proč, je tvůj.."
"Ano,ale já chci, aby sis ho vzala. Ochrání tě."
"A budeš bez něj moct usnout?"
"Ano."
Široký úsměv. Oči plné hvězd.
A auto odjíždělo po příjezdové cestě. Paradox.

V tom plyšákovi byla její část. Byl tam kus její duše. Oni byly schránky. Schránky na radost, trápení. Vzpomínka. Dala ho mamince, aby byla s ní.
"Doprčic!" žena se na okamžik zamračila.
"Co se stalo?" zeptal se otec holčičky.
"Nechala jsem tam toho jejího plyšáka. Musel mi vypadnout, když jsem nastupovala do auta při odjezdu z práce."
"Můžeme se vrátit?"
"Prosim tě, určitě je celej špinavej a přejetej jinejma autama."
"To je fakt."
A daleko, u babičky. Dívka s modrýma očima - křičela.
 


Komentáře

1 Shelenie Shelenie | Web | 15. května 2011 v 17:32 | Reagovat

:(

2 art-and-photography art-and-photography | Web | 15. května 2011 v 17:33 | Reagovat

ahoj píšeš užasně prosím koukni se na můj blog :)) budu vděčná

3 Deadly Destiny Deadly Destiny | Web | 15. května 2011 v 18:26 | Reagovat

No... vzpomněla jsem si na Kukyho...opět...:(

4 c-r-a-z-y--l-a-zy c-r-a-z-y--l-a-zy | Web | 15. května 2011 v 18:42 | Reagovat

tohle je strašně hezký. :D Máš fakt skvělou fantazii

5 Long Long | 15. května 2011 v 18:44 | Reagovat

Ještě toho moc nevěděla o tomhle světě. (A mohla být šťastná.)

Oni byly schránky. Schránky na radost, trápení.

Plyšáci.. Jsou s námi, když nikdo jiný nemůže. A končí špatně, tak špatně..

6 Reina-sun Reina-sun | Web | 15. května 2011 v 19:01 | Reagovat

Úchvatné...moc se mi líbí ten nápad...Děti mají štěstí...vidí daleko pod povrch, ale proč pak dospělí ztrácí tuto vlastnost? Asi proto, že nemají čas...se jen tak dívat okolo sebe...

7 Hallo-chan Hallo-chan | Web | 15. května 2011 v 19:06 | Reagovat

Krásný. I když se s tebou nemůžu schodnout. Já žádného plyšáka "taháčka" neměla. Všichni seděli na poličkách, a když jsem usla, hráli všichni ti moji  plyšáčci, panenky a hračky karty, tančili a povídali si.

8 Bella Bella | Web | 15. května 2011 v 19:25 | Reagovat

Ten konec byl silný - zamrazil.. Je v tom vidět ta naše touha po dětské nevinnosti - naivitě.. Bez trápení..

9 Sense Sense | 17. května 2011 v 18:22 | Reagovat

Děkuju :)

10 Taychi Taychi | Web | 25. května 2011 v 21:26 | Reagovat

Myslím, že teď vezmu svého plyšáka a půjdu si s ním popovídat :)

11 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 30. května 2011 v 21:19 | Reagovat

Smutný, ale krásně napsaný...

12 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 1. června 2011 v 1:23 | Reagovat

Skvělý nápad, ale podle mě dost stručně podaný a neučesaný. Například na začátku podle mě chybí buď slovo nebo velké písmeno a to člověka ruší.

Ovšem, kdo kdy neměl svého plyšáka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama