Město

10. dubna 2011 v 17:07 | Sense |  Povídky
Je to trošku (hodně) nadsazené, ale budiž. Včera jsem viděla nejkrásnější zapadající slunce..


Kola autobusu se točila a točila. Nekonečnost vesmíru. A šedá žvýkačka na pneumatice se slila ve víru černě. A autobus ukusoval metry a kilometry cesty světa. A měl to být výlet. Ano, výlet. Výlet do města. Centra světa. Místo, kde by přece chtěl každý žít. Tolik příležitostí a možností. Tolik akcí. Tolik světel. Tolik neonů v temnotě. Tolik života.
Ach, esence čistého světa.
A jeli tam se směsicí nadšení a bázně v srdcích. Když spatřili vysoké mrakodrapy na horizontu. Když spatřili vycházet slunce za paneláky. A byly tak vysoké a drápaly se k nebi. A svými prsty se (ach bože) málem dotýkaly oblohy. A tak zářily svým vnitřním světlem. A slunce vycházelo. A město se ospale motalo a probouzelo se z kocoviny nočního života.
Na jedné ulici vedle černé popelnice, jejímž obsahem bylo pár krabic a plechovka koly zemřela dvaceti tříletá žena. Srazilo jí auto.
A to město svou oslnivou vnitřní krásou pozvedalo srdce návštěvníků.
Autobus se řítil po dálnici. Blíže k cíli a v jejich srdcích rostlo napětí. Ach brzy to uvidí, z blízka se dotknou lesku novoty. Lesku přepychu. A všechno to zboží v obchodech na pultech. A všechno tak blízko. Obchod z kožichy vedle masny a fastfoodu. A za rohem márnice. A oni to viděli a klesala jim ústa překvapením. Všichni lidé. Tolik a nezdravili se a odvraceli pohledy. Dámy předváděly své hubené nohy ve vysokých podpatcích. (A trochu možná vrávoraly) Táhla je k zemi jejich těžká hlava. Tolik starostí.
A oni to neznali. Autobus zastavil na nádraží a vypustil je. Vypustil je do divokého světa naleštěné krásy. Barevné masožravky lákaly hloupé mouchy. Motaly se jim nožky z omamné vůně (párků na rohu ulice). Pro tu krásu zdolali světa kraj a teď dotknou se mrakodrapu a nechají se jím pohltit. Vpadli do světa krásy a módy.
Jejich den byl ve městě nějak krátký. Když se vraceli k autobusu a v srdci jim hryzala touha ještě chvilku se zdržet. Projít se v nových botách po ulici a ukázat se. Pohodit hlavou (tak těžká!). Ten den byl tak krátký. A když autobus vyjížděl zpátky a oni před sebou znovu měli slunce a neviděli jeho krásu (přestože bylo tak zářivé, tak obrovské, tak oranžové), náhle zjistili, že jim něco chybí.
Město mělo obrovská ostnatá ústa. Ta ústa páchla. Ale to jim došlo až později. Prozatím byli všichni chyceni do pasti. Protože všechna ta blyštivost jim ukradla duši. Podala ji mrakodrapům, ty natáhly prsty a odevzdaly jí obloze. Obloze nad městem. A všichni se jednou museli vrátit.
A ženu, která vydechla na rohu ulice (pod koly auta), přikryli bílým prostěradlem.
 


Komentáře

1 Faira Faira | Web | 10. dubna 2011 v 20:36 | Reagovat

Páni! Nutí to k zamyšlení. Líbí se mi některé tvé obraty, pozastavení se nad něčím, co se zdá nejprve nepodstatné. Ale to je svět...

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 3:01 | Reagovat

Zajímalo by mě, proč formátuješ ten text na střed. Je to u prózy dost nezvyklé, navíc se mi to špatně čte. Ale možná je to autorský záměr. :-)
Co se týče obsahu, je to hodně sekané a vlastně se mi to docela líbí, i když delší čtení by to ubilo.

3 Long Long | 18. dubna 2011 v 10:39 | Reagovat

Prostě tvé. Tvé kouzlení..
Pneumatiky autobusů a starostmi obtěžkané hlavy..

4 Sense Sense | 18. dubna 2011 v 19:14 | Reagovat

[1]: :) Děkuju

[2]: To formátování je takovej zvyk. Většinou totiž přidávám (jak to nazvat) "krátké slohové útvary".
Taky tímhle způsobem nepíšu delší věci. Ubíjí i to psaní samotné. Ale ta slova se jinak vyjadřují těžko.

[3]: :)
Děkuju

5 dorray dorray | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 20:13 | Reagovat

Přesně jak říkala Tereza. Je to rychlé, jako když se střílí z pistole. Vychází rána za ránou a ty věty sedí. Je to krátký úsek, jen záblesk, ale to naprosto stačí. (Souhlasím ale i s formátováním ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama