Co zbylo ze snů

30. dubna 2011 v 22:51 | Sense |  Poetické záblesky
Je toho hodně a spousta z toho je stará, z dob, které už zahalila mlha (jako když si nemůžete vzpomenout na sen). A samozřejmě to vůbec nesouvisí. Chtěla jsem to jenom někam přesunout z těch listů papíru.


Troufáš se smát,
když druzí pláčou.
Troufáš se bát,
když z oken skáčou.
Troufáš si snít,
i když padáš k zemi
s trochou něhy
spolu s nimi.

...

Znáš ten zvuk, kola kloužou po mokrém asfaltu.
Tma.
Do pokoje svítí pouliční lampa.
Ticho.
Jen občasný výkřik opilců, bláznů, nebo zbabělců.
Tam venku.
A věčnost je blíž a zárověň dál, než kdy předtím.

...

Víš, že nebudeš dnes v noci spát. Netrápí tě to.
Máš celý svět.
Dnes v noci svítí jiné hvězdy.

...

Za okny jarní parna
a mě spadl do čaje,
nacucaný mou vlastní krví,
komár
a učinil mě kanibalem.

...

Tichá slova zní
mocným hlasem,
když místo cti
po slávě pasem.
A místo slz
už jenom slova,
co bolí i skrz
oblek z olova.

...

Čím víc jedu proudí do žil,
tím víc je náhle všechno jedno.
Blaznivý svět..Vždyť on se točí!
A ráno zvracet z náhlý prázdnoty.

...

Nechám si na noc otevřené okno,
aby mi mohlo napršet
do očí.

...

Všechno. A co kdybych se už prostě nemohla nadechnout.
A svět se topil. Plnej bílý. Hnusný odporný prázdný barvy. Já potřebuju tmu a samotu, abych mohla řvát.
Ukonči tu prázdnotu. Potřebuju se nadechnout! Pomoz mi!
A stojíš opodál.
A lampa se kýve ve větru. Otevřela jsem okno a dveře. A zvu vítr dál, abych ho o pár vteřin později, zase nechala jít.
Nech
řvát.
Stavíš mi pořád dokola plot okolo života.
Dusíš mě tím ostnatym drátem,
Kterej jsi mi mimochodem ovázal kolem pasu. Jen tak, aby se neřeklo.
A umřít je tak snadný. Nemůžu dejchat. A světlo a tma a to jedno velký vesmírný prázdno.
Blaine je pravda.
A neexistuje.
A
tisíc
slibů.
A prasklá žárovka. Tak mě sakra dostaň domů. Potřebuju se nadechnout. Křičet potřebuju se zbavit tohohle šutru.
Vezmi mě prosím
domů..

...

Už i příroda se vysmívá
Už i ona křičí cosi o hlouposti
Proč nejdeš. Proč se nevrátíš zpátky
Ty, co máš strach z teček na konci vět (.)
A ještě větší strach z vykřičníků (!)
A největší z otazníků
(?)
Co leží vždy tak sami
Na konci věty na konci dnu
Když slunce dávno zapadlo
A hvězdy chladně dívají se z dáli
Jak město snaží se jim vyrovnat
Tak moc až jejich světlo nesvítí
Do tváří lidí
A příroda se směje
Tvé hlouposti
Přeješ si zase se smát
A fotografie nestačí
Když srdce jednou spatřilo
Fotografie a písmena už nestačí
Když člověk jednou žil
Přežívat mu už nestačí
 


Komentáře

1 Blackness Blackness | Web | 30. dubna 2011 v 23:07 | Reagovat

Originální... většina z toho se dobře čte. ;))

2 Miyako Miyako | Web | 1. května 2011 v 0:44 | Reagovat

Všechny tvoje dílka svým způsobem... dejchaj, jakoby samostatně žijou, a z každýho něco mluví.. kouzelný!

3 Long Long | 1. května 2011 v 17:41 | Reagovat

Když srdce jednou spatřilo
Fotografie a písmena už nestačí
Když člověk jednou žil
Přežívat mu už nestačí

Asi bych chtěla něco říct.. Ale.. Slova váznou v krku..

4 Bella Bella | 2. května 2011 v 9:29 | Reagovat

Nejvíc se mi asi líbí ten text, co není poezie.. Má hrozně zajímavé uspořádání.. Připomíná mi to Zvlčení.. Ale i obsahově se mi líbí..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama