Sebe Destrukce

29. března 2011 v 19:20 | Sense |  Poetické záblesky
Myslím, že by byl pomalu čas napsat něco k tomu, proč mám vlastně potřebu zveřejňovat tyhle žvásty, které nemají téměř žádnou uměleckou hodnotu. Vlastně jsem na to ještě nepřišla. Nevím, proč si tu dělám skladiště vyčpělých myšlenek. Ještě skladiště, ve kterém se může hrabat kde kdo. Ale je to takový můj malý osobní odpor vůči lidem, vůči světu, vůči sobě sama. Jo, mám dost problém, říkat lidem do očí, co si myslím. Ale tady mám koneckonců šanci, že to nebudou číst a já mám přitom pocit, že aspoň trochu mluvím, co si myslím. Upřímnost. A že mám šanci, že někdo uslyší, ten kdo bude chtít slyšet. Že nikomu nenutím svoje myšlenky, protože rozhodně není milý pocit, když někomu něco říkáte a on vás nevnímá.
Takže pozor, další várka nesmyslů.



A slibuju, budu pozdravovat slunce,
Když se bude sklánět k západu.
Slibuju, že budu mu mávat.
Slunce, je čas jít spát.
A možná nepřijde ráno.
A možná už je svět moc unaven.


Mohli bychom obětovat měsíc.
Za měsíc tunu radosti a štěstí.
Žádný smutek, žádný pláč.
Ale pohled na oblohu by bolel
A jediné, co bychom pak cítili
by byla vinna
- obětovali jsme přítele.
A přitom bychom si vůbec neuvědomili,
že to právě bylo štěstí,
když spočíval nad našimi hlavami
a tvářil se šťastně mezi hvězdami.

...

Ale co,
máme měsíc,
máme hvězdy
a šedé mraky,
které nám nepřejí pohled
na oblohu.

A pak se divit nedůvěře
a krokům zpátky
a schovávání se za sukni samoty.
Jsme děti a hledáme maminku.
Maminka je potvora.
Za nějaký čas nám začne lézt na nervy.
A budeme jí proklínat.
A utíkat od ní.
(A zase k ní utíkat, když se opaříme.)
A celý dlouhý život se budeme snažit dospět,
osamostatnit.
A navždy budeme dětmi,
co potřebujou mámu.

...

Na obloze zářilo slunce
a déšť se spustil k zemi
a já na nebi marně
hledala duhu.
 


Komentáře

1 Alča Alča | Web | 29. března 2011 v 19:41 | Reagovat

NÁDHERA....Nejsilnější, co jsem poslední dobou četla. Všechno, co jsem tam chtěla najít, jsem našla...A možná i mnohem víc...!!!

2 krutakomedie krutakomedie | Web | 29. března 2011 v 19:52 | Reagovat

I nezávislí lidé potřebují někoho, komu mohou demonstrovat svou nezávislost. Upřímnost bez tváře. Pravda bez strachu z důsledku.

3 Bianca Bianca | Web | 29. března 2011 v 20:01 | Reagovat

Krásne, má to naozajstnú myšlienku, čo veľa básní alebo aj článkov nemá :o) Aj keď sa z tvojimi pocitmi úplne nestotožňujem tak sa mi páčila strašne :-)

4 Faira Faira | Web | 29. března 2011 v 20:45 | Reagovat

Je toho tam moc, krásný a až moc pravdivý myšlenky. Ještě že je tu měsíc s námi...

5 Kachna Kachna | Web | 29. března 2011 v 22:19 | Reagovat

Jak ty to děláš? Jak to jen děláš...

6 Long Long | 29. března 2011 v 22:22 | Reagovat

"protože rozhodně není milý pocit, když někomu něco říkáte a on vás nevnímá." - jo, to mě dokáže děsně rozházet, vzhledem k tomu, jak často to bývá..

To.. je skvělé.. Ta první část - musela bych ji zopakovat celou, není tam jediné písmenko, co by nezapadalo ho toho poetického celku, do krásy těch myšlenek..
Ale tzohle si nemůžu odpustit "vyseknout" nejvýš : Ale pohled na oblohu by bolel
A jediné, co bychom pak cítili
by byla vinna
- obětovali jsme přítele.

Au..

Duha.. Někde za ní.. Je třeba lepší svět..

7 Bella Bella | Web | 30. března 2011 v 7:58 | Reagovat

Krása..

Obzvlášť ten začtek:

"A slibuju, budu pozdravovat slunce,
Když se bude sklánět k západu.
Slibuju, že budu mu mávat.
Slunce, je čas jít spát.
A možná nepřijde ráno.
A možná už je svět moc unaven.

Mohli bychom obětovat měsíc.
Za měsíc tunu radosti a štěstí.
Žádný smutek, žádný pláč."

A ten konec s duhou..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama