Jedna ryba.

4. března 2011 v 12:59 | Sense |  Povídky
Po dlouhé době zase povídka. Vím, že je to trochu podobné Světlu. Mám toho plnou hlavu.



Říkala jsem mu, aby se ztišilo, aby se uklidnilo. Vždyť se nic neděje. Vůbec nic. A ono bilo dál. Tlouklo mi v hrudi. Bolelo to. Ty záchvěvy, kdy už to bylo moc. Kdy jsem si to znovu uvědomila. Bylo to tak otravné. Další vrstva k tomu všemu. Pitomost. Hloupost. Ale to jsem byla celá já.
Schody. Srdce tlouklo ještě rychleji. Rozepnula jsem si mikinu. Cítila jsem studený pot na zádech. A hořely mi tváře. Námahou. Nervozitou. Vším tím dohromady. Všude beton. Pohlcoval. Pojď do mých něžných útrob, říkal, jen pojď. A já šla. Já šla, musela jsem. A srdce bilo jako splašené. A já chtěla poslechnout jeho rytmus a běžet taky. Běžet taky daleko. Ale hlavně, hlavně pryč. Byla to hloupost. Naprostá hloupost zabývat se tím. Jsem tady a teď. Stoupám po schodech. Stoupám po schodech k naději. Au.
Chodby byly docela úzké a spletité. To na co jsem teď nadávala se mi ale v budoucnu určitě bude zamlouvat. Bloudila jsem. Tedy, nestála jsem. Nevracela jsem se. Ale tam uvnitř jsem cítila, že bloudím, hledala jsem oblohu, vzduch, útěk. Ale stála jsem tady, nevěděla si rady kudy a šla jsem prostě instinktivně. A hledala jsem oblohu. Čtvrté patro. Čtvrtá třída. No tak, nebude to problém. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset. Ne, to počítání na uklidnění vůbec nepomáhá. Beton. Tolik betonu. Okno. Támhle je okno. Půjdu, půjdu za oblohou. (Cestou tu třídu možná najdu. Tu zpropadenou třídu.)
Obloha volá. Nebe. Široké nebe a oblaka. Pohled na strop. Bylo mi lépe. Třída 404. Našla jsem to. Bohužel. Kdybych bloudila ještě chvíli,(vždyť já nebloudila.) určitě bych to vzdala a utekla. Asi by to bylo lepší.
Dvě vteřiny zaváhání. Nadechnou se. Skočit. Do vody ke krokodýlům. Ach ne. Měli růžové vlasy a bylo jich tolik a vztahovaly ke mně ruce (zuby). A mě se už do krku tlačil výkřik. Vlastně ne. Vlastně jsem tam vešla, skočila do vody a neviděla žádné krokodýly. Jenom jednu rybu. Čtvrtá lavice u okna. Roztahané věci po celé lavici. Zívala na celé kolo. V ruce žmoulala hrnek čaje/kafe. Nebyl to krokodýl. Snad ne. Viděla jsem jeho zuby. To byly zuby neškodné ryby. Určitě.
Bublinky stoupaly k hladině. Měnila jsem se. Měnila se v rybu. Krok vpřed (a tři vzad, prosím!), další (dozadu!).
Záchvěv paniky. Pomyšlení na vítr.
"Ahoj," řekla jsem.
"Ahoj," řekla.
Říkali o něm, že je prostě divný. A byl. Nikoho divnějšího jsem nikdy nepotkala. Byl jako robot. Do třídy chodil se zvoněním. Věděl odpověď na každou otázku, která mu byla položena. Vypadal tak strašně, jako vystřižený, jako vymyšlený. Nikdy se s nikým nebavil. Celou přestávku jen seděl a zíral před sebe. Když se ho někdo na něco zeptal, odpověděl. Ale málokdy se někdo ptal. Báli se ho. Říkali o něm, že je divný, protože se báli té hluboké prázdnoty, co měl v očích. Ale možná to nebyla prázdnota. Možná to byla hloubka. Ale navenek byl tak prázdný, jak jen člověk může být. Byl spíš jak robot.
Někteří se smáli. Párkrát se smáli. Nic to s ním nedělalo. Nikdy mu nikdo fyzicky neublížil. Myslím, že by ho netrápilo ani to. Byl divný. Děsilo mě to.
Dospěla jsem právě do té chvíle, kdy jsem ty propletené chodby měla ráda. Byla jsem tu dost dlouho na to, abych si zvykla a už jsem nehledala oblohu a nebušilo mi srdce. Přijali mě jako sobě rovného.
Přestávka na oběd. Seděl na obvyklém místě, na lavičce před třídou, kde měla být následující hodina. Hleděl před sebe. Oči vytřeštěné, ale nikoliv vystrašené.
"Ahoj," pozdravila jsem. Musela jsem. Chtěla jsem. Nevím. Nevím.
"Ahoj."
"Jak se máš?"
"Dobře."
Hlas nenaznačoval žádnou emoci. Tělo nenaznačovalo žádnou emoci. Nemohl být člověk. Ryba. Prázdná ryba. Slepá…
"To je dobře. Já se mám taky dobře. Hm, co ta písemka z biologie?"
"Dobrá."
Zašoupala jsem nohama. A zjistila, že si ani nepřipadám trapně. Byl jako všepohlcující zeď. Němá, hluchá, slepá ryba.
"Co máš v plánu po škole?"
"Půjdu domů."
"Co tam?"
"Nic."
Negestikuloval rukama. Došla mi další věc, která na něm byla divná. Ruce spočívaly klidně na lavičce, neměl potřebu nic jimi naznačovat.
"Nic?"
"Nic."
"Nepůjdeš třeba ven?"
"Ne."
"Proč?"
"Nechci."
"Vždyť, venku je krásně. Svítí slunce, je teplo. Všiml sis, že je jaro?"
"Ano."
"Všiml sis, že je jaro jinde, než v kalendáři? Je teplo. Všechno rozkvétá, příroda se probouzí."
Nic na to neřekl. Hleděl před sebe. Tvář mlčela.
"Někdy si jen tak lehnu do trávy a hledím do mraků. Zdá se mi, že létám. Vznáším se. Je to hrozně svobodné."
Ticho.
"Nebo v noci pozoruji hvězdy. Všiml sis, že blikají? Myslím, že je to tou vzdáleností. Vypadají jakoby se třpytily. Diamanty na obloze. Asi je někdo rozsypal."
Pohlédl na mě. Pak před sebe. Zakřičel.
"Hej, co se stalo?"
Zatřásla jsem s ním.
"Klid…"
Vstal. Plynulým krokem ušel pár metrů. Pak se rozběhl.
Další den. Přišla jsem až na odpoledku. Šla jsem si sednout před třídu. Podivila jsem se sama sobě, že jsem se podivila, že tam čekal. Sedla jsem si vedle něho. Tlouklo mi srdce.
"Promiň. Řekla jsem včera něco špatně?"
Neodpovídal. Položila jsem mu ruku na rameno. Věděla jsem, že to musím udělat.
"Co je to s tebou?"
A on sebou najednou trhnul. Jakoby se roztrhla kukla a ven vykoukl motýl. Zatvářil se hrozně zmateně. Najednou ožil. Podíval se na mě, podíval se kolem sebe. Měl ospalé oči.
"Co tady dělám? Kdo jsi? Co se to. Och…"
"Usnul jsem tady na lavičce?" zeptal se.
"Nevím o tom. Co se to s tebou stalo? Najednou jsi sebou trhnul a…a jsi zase normální. Konečně se nechováš jako robot."
"Robot, o čem to mluvíš, kdo jsi?"
"Spolužačka."
"Nová?"
"Ano, asi měsíc."
"Neznám tě…"
Pak se zatvářil zmateně, zamračil se.
"Spal jsem."
"Když jsem sem přišla, byl jsi vzhůru…já."
"Ne."
"Ne?"
"Spal jsem. Musel jsem spát. Kolikátého je?"
"Třicátého dubna."
"Rok?"
"Dva tisíce jedenáct."
"Panebože."
Tekly mu slzy.
"Spal jsem. Spal jsem dva roky…"
"Ale to."
"Není možné, já vím."
Bylo ticho. Uvědomila jsem si, že stále držím jeho rameno.
"Děkuju," řekl.
"Za co?"
"Probudil jsem se. Slyšel jsem něco o hvězdách a slunci. A musel jsem to vidět."
 


Komentáře

1 Long Long | 4. března 2011 v 16:15 | Reagovat

*zírá do obrazovky* Úžasné..

2 Sense Sense | 4. března 2011 v 18:41 | Reagovat

[1]: Um...děkuju :)

3 Hinagiku Hinagiku | E-mail | 4. března 2011 v 21:30 | Reagovat

nádherný nádherný nádherný! *daydreaming*

4 Miyako Miyako | 18. března 2011 v 16:08 | Reagovat

*stares with open mouth*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama