Světlo 4

22. února 2011 v 20:05 | Sense |  Světlo
4
            Naposledy jsem zamávala své labuti. A pak jsem musela jít. A nevěděla jsem kam, ani proč. Ale věděla jsem, že musím jít. Něco mě volalo. Úpěnlivě mě to volalo mým pravým jménem. A já musela přijít. Musela jsem jít za tím hlasem. Hlasem, který byl tlukotem srdce. Šla jsem za tlukotem srdce, protože byl čistý a byl čistější než křídla labutě. Labuť byla falešná. Byla přítel, ale byla falešná. Nepatřila mi. Ale tlukot srdce, ten byl pravý. A volal mě. Volal mé pravé jméno a já ho musela následovat. Labuť už mi nepatřila. A já nepatřila jí. Musela jsem jít za tlukotem srdce. Protože to srdce mě volalo. A srdce se poslouchá. Musí se poslouchat.
            A taky mě volalo světlo. To slunce, co bylo s labutí mi také nepatřilo. Patřilo k labuti a jako ona bylo falešné. Nepatřilo mi. Ale světlo ano. A srdce. A já musela jít.
 


Komentáře

1 Long Long | 22. února 2011 v 20:45 | Reagovat

A srdce se musí poslouchat.. *zaposlouchá se* Kam má jít..?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama