Za skly

16. listopadu 2010 v 14:18 | Sense |  Povídky
Kdysi jsem psala tuhle povídku. Ukončila jsem jí, aniž bych pokračovala v dalším rozvíjení původní myšlenky. Před pár dny jsem si řekla, že by nebylo od věci v ní pokračovat. A tak je tady - na původní verzi navazující další část. Možná se mi pak bude chtít i pokračovat, ještě nevím.
Jinak mám pár nápadů na povídky, takže se to možná brzy objeví další. Budete trpět :o)



Alice nosila brýle.
Jela metrem. Vlak jí unášel dál a dál do neznámých končin, které moc dobře znala. Znala jejich název. Věděla jak vypadají. Ale nevnímala je. Nikdy. Alice znala místa, která dýchala. Mohla by je klidně jmenovat nejlepšími přáteli. Ta místa měla jména, měla vlastnosti, měla nálady. Ale místa, kam jí unášel vlak byly jen prázdné skořápky. Kulisy bez srdce. Vedle ní seděla matka. Matka, která jí připadala jen další kulisou, jen dalším místem, co se nějak jmenovalo, ale nemělo jméno skutečné. Zita - jakoby to snad něco znamenalo.
Sotva se jí zklidnily neposedně poletující vlasy a příjemný vánek jí přestal chladit tvář, nastoupila do temného přeplněného vlaku. Světla na okamžik zhasla a pak opět naskočila - nebo si to jen vybájila její bujná představivost? Každopádně si sedla na lavičku, bůhví proč měla pocit, že jí objala jako nějaké oslizlé ruce a nechala se unášet pryč - do dalšího děsivě prázdného dne. Nezavřela oči jako její matka. Místo toho pozorovala jak se za okny míhají dráty vodící elektřinu tak rychle až se slévají do několika různobarevných šmouh. Vlak náhle, aniž by to čekala, prudce zastavil. Matka na ní pohlédla. Pacičky na brýlích nevydržely nápor a posunuly se.
Alice si nikdy nemyslela, že je její matka skutečně její matkou. Nejen, že vypadala úplně jinak, ale to jak se ke své dceři chovala bylo zarážející. Jedná se mnou jako s neposlušným domácím zvířátkem, pomyslela si.
Zita - ta která si nezasloužila nosit jméno, jí vrazila facku. "Co jsme ti říkala o těch brýlích!" řekla a nebyla to otázka. Alice si to ani nemyslela. Na právě obdrženou facku nijak nereagovala. Cítila horkost, která se jí začala rozlévat po tváři. Když byla menší, často se cítila zahanbeně, ale ne teď. Necítila ani hanbu, že jí matka fackuje na veřejnosti, ani zklamání, že to ostatní opět snesli s ledovým klidem. To co se jí usídlilo hluboko v srdci byla nenávist. Nenávist, kterou vždycky dokázala s klidem potlačit. Nenávist, která se náhle a naprosto nečekaně vydrala na povrch. Byla tak silná, až jí zabolelo u srdce. Zatnula ruce v pěst. Téměř fyzicky cítila hůl, kterou si představila. Chyběl jen kousek a ona by zvedla ruku a do jediného úderu by vložila všechnu svou spalující nenávist.
Ale ne teď. Pro tentokrát to lavina vydržela. Přesto Alice cítila, že nepotrvá dlouho a ona se utrhne. Hluboko uvnitř dřímala sopka, která byla nenápadně živená celé její dětství. Alice odmalička nosila brýle. Nepamatovala se, že by je snad někdy neměla. Odkládala je jedině na noční stolek, vzápětí zavřela oči a když se ráno probudila, okamžitě si je zase nasadila. Divila se, že jí ještě nepřirostly k nosu. Za celý svůj život nepohlédla na svět jinak, než přes skla. Občas se tomu chtěla vzepřít. Chtěla si prostě sundat brýle a zjistit, jak špatně bez nich vidí, ale nedokázala to. Nikdy nenašla dost odvahy. Koho se bála? Svojí matky? Něco jí říkalo, že tohle nebude pravá příčina.
Tentokrát se Alice udržela. Nechala si dát facku a s ledovou chladností zůstala sedět. Matka si nevšimla jak jí hoří oči. Zaujatě si zkoumala nehet levého palce.
"Ukončete prosím nástup a výstup, dveře se zavírají."
Alice vystoupila. Matka jí následovala. Tahle cesta mi připadá jako transport vězňů, já jsem ten vězeň. Zita se na ní dívala laskavě. Úsměv říkal: Jenom tě hlídám, aby se ti nic nestalo, maličká, svět je tak krutý. Ale oči - ty ledově chladné oči mluvily jinak. Pozorovaly Alici. Cítila jak jí vypalují díru do zad.
Chodba, kterou se vydaly, byla plná pospíchajících lidí. Všichni do jednoho měli prázdné oči. Alici připadali jako stroje. Odmalička jí lidé děsili. Jakoby byla jiná. Jakoby sem vůbec nepatřila. Ostatní děti byly stejné jako dospělí. Alice byla vězněm vlastního života. Nikdy se nesetkala se skutečnými laskavými slovy. Nevěděla co to znamená. Prázdnými úsměvy byla vychována. Když zahýbaly za roh, táhnuty davem, matka jí položila ruku na rameno. Vždycky jí má tak ledově chladnou. Alici přejel mráz po zádech.
"Nechceš se napít?" zeptala se se širokým úsměvem na rtech. S prázdným úsměvem.
Alice neprotestovala. Napila se. Musela.
Znovu nastoupila do vlaku. Matka jí následovala. Vězeň připraven k dalšímu transportu. "Ukončete prosím nástup a výstup, dveře se zavírají."
Dveře se zavřely. Vlak jí spolkl. Bylo jí špatně už od rána. Cítila nepříjemný tlak v žaludku. Nechtěla nic jíst, ale matka jí donutila. Žaludek zaúpěl. A teď, když sebou vlak náhle cuknul, už to nevydržel. Snažila se to zastavit, ale nešlo to. Vyzvracela se na podlahu, kterou vždy tak se zájmem pozorovala - třpytila se. V poslední chvíli si zachytila dlouhé hnědé vlasy.
"Co to k sakru!" řekla její matka, která se samozřejmě nesnažila jí jakkoliv pomoct. Alice ze sebe konečně dostala všechno a cítila, že se jí znatelně ulevilo. Zavřela oči. Cítila se tak vyčerpaná. Neviděla zlostné pohledy, které na ní vrhaly spolucestující a neslyšela jejich nadávky a matčiny omluvy. Vždycky s ní byly problémy. Chtěla si jen lehnout, zavřít oči a odpočinout si. Kdyby jen nejedla tu snídani. Doklopýtala k sedačce. Máma jí však v zápětí vytáhla ven z vlaku, který se mezitím dostal do zastávky.
"Co to bylo!"
"Bylo mi špatně," zašeptala.
"Taková ostuda."
"Ale-" "
Počkáme na další vlak."
Alice pochopila, že tím debata skončila. Čeká mě asi doma dost práce. Máma bude chtít tu ostudu - tak to nazvala, odčinit. Ucítila v očích palčivé slzy, ale potlačila je. Počkaly na další vlak a nastoupily.
"Doufám, že už se to nebude opakovat," řekla Zita přísně.
Alice se nenamáhala odpovědět. Sedla si znovu na lavičku a opřela si hlavu o stěnu. Její matka zavřela oči. Ona ty své opět nechala otevřené. Pocítila neskutečnou touhu podívat se na svět bez brýlí. Měla pocit, že je toho konečně schopna. Sklopila hlavu. Vypadala jakoby se dívala dolů, její oči však pohlédly mimo zorné pole skel.
Spatřila svět úplně jinýma očima.

Alice vždycky věděla, že je jiná. Myslela si však, že jen povahově. Teď se poprvé za celý svůj život koukala na svět bez brýlí. Lidé jí vždy připadali jako prázdné schránky, kulisy. Teď zjistila, že vlastně nejsou tak úplně prázdné. Zjistila, že to nejsou lidé. Nebo ona není člověk?

To, že je jediným člověkem ve vlaku pokroucených, obludných, prohnilých, slizem olepených nestvůr, přijala s nevysvětlitelnou klidností. Jen zbledla a měla na okamžik pocit, že se na ní upřely všechny ty drobné nažloutlé oči, propalovaly jí díru do samotného srdce a mučily jí svou obludnou nechutností. Ale pak zase zvedla zrak a viděla svět přes skla svých brýlí a ta mladá slečna naproti ní vůbec nebyla čímsi hnilobným a odporným, ale naprosto normální lidskou bytostí. Alice se nesoustředila na její pohled, vpíjela se očima do jejích bot - černých kozaček, a snažila se zapomenout, čím byla právě svědkem.
Všechno to proběhlo v jedné dlouhé minutě. Minuta, která trvala věky a měla příchuť plesniviny a strachu a naprostého nepochopení, selhání všech zákonů světa. Po té minutě Alice ucítila, že slábne. Byl to nechutný pocit. Hlava jí třeštila a žaludek zel prázdnotou, stahoval se nervozitou, a dusil jí. Zatočila se jí hlava a polil jí studený pot. Zavřela oči, ale ten nápad ihned zavrhla, protože se začala propadat ještě hloub a ona chtěla zůstat při vědomí. Chtěla dávat pozor, nechtěla se těch odporných tvorů, kterých byl plný, plný to přece není možné svět ani dotknout, přiblížit se k nim. Cítit jejich pach, dýchat stejný vzduch. Měla otevřené oči, které náhle oslnilo silné světlo, které bolestivě tlačilo do čela a postupně bledlo, až bylo opět ponurou kabinou vlaku. Tlačilo se na ní nepochopení, strach a zoufalství. Panika. Měla divný klaustrofobický pocit, nemohla se nadechnout…A pak to všechno přešlo.
"Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají."
Slyšela lidský hlas. Lidský! Stejný jako měla ona sama a to jí kdoví proč uklidnilo alespoň natolik, aby
přestala omdlévat. Ještě jednou se podívala mimo skla brýlí a opět sebou mírně trhla, když spatřila Zitu - její matku, jak se rozvaluje na sedadle vedle ní. Z drobné, perfekcionalisticky upravené ženy, se stala obluda s mechovou barvou, obalená sádlem, rozvalená, oslizlá. Měla obrovskou pusu - ne, spíše tlamu, jejíž dolní pysk výrazně vyčuhoval nad ten horní.
A Alice se rozesmála. Její vlastní smích jí zněl cize. Asi jako záznam ze staré kazety z hodně dávné doby. A nedokázala přestat. Tohle je přesně podoba pro Zitu. Matka se na ní pobouřeně otočila. Už zase byla starou upjatou Zitou v lidské podobě. Alici zmrzl úsměv na rtech, pod jejím přísným pohledem.
"Jen mě něco pobavilo," řekla naoko omluvně.
"Všimla jsem si."
"Tady vystupujeme."
"Já přece vím."
"Tak proč nevystupuješ?"
Další chladný a ledový pohled. Alice si opět představila tu rozpláclou žábu s zapadlýma očima a jen tak tak potlačila smích, který se jí hystericky dral z úst.
A když jí pak znovu vlály vlasy, zatímco šla k jezdícím schodům, které jí měly vyvézt zpět na svět, zaklonila hlavu a usmívala se jako malé dítě bez starostí. Byla opilá náhlým zjištěním. Její matka není zlá, její matka je oslizlá nestvůra a nemůže za to. Já žiju. Cítila se euforická a lehká.
Nad schody ve vestibulu se znovu vyzvracela.
Zita do ní narvala vodu a Alice se opět cítila svázaná a zoufalá. Mlčky urazily tu cestu, která je dělila od domova a Alice měla čím dál horší pocit, že ztrácí sama sebe. Už jí nenapadlo podívat se mimo brýle. Jediné po čem toužila bylo zavřít oči a spát. Zapomenout na tenhle zlý sen.
A doma po dávce jakési kaše Alice skutečně usnula.
Když se probudila, okamžitě si brýle narazila na nos. Jako už po tolikáté se pro ní včerejší den stal pouhým snem.


 


Komentáře

1 Long Long | 16. listopadu 2010 v 18:42 | Reagovat

To ti závidím, že máš nápady (už se těším:), já trpím nedostatkem inspirace pro povídky :D A v podstatě prózu celkově..
Myslím, že si to vybavuju - tu první část..

"nechala se unášet pryč - do dalšího děsivě prázdného dne. "
"Nenávist, kterou vždycky dokázala s klidem potlačit. "
"Za celý svůj život nepohlédla na svět jinak, než přes skla. Občas se tomu chtěla vzepřít. Chtěla si prostě sundat brýle a zjistit, jak špatně bez nich vidí, ale nedokázala to. Nikdy nenašla dost odvahy."
"Chodba, kterou se vydaly, byla plná pospíchajících lidí. Všichni do jednoho měli prázdné oči."
"Alice byla vězněm vlastního života"
"Pocítila neskutečnou touhu podívat se na svět bez brýlí."
"nechtěla se těch odporných tvorů, kterých byl plný svět. Cítit jejich pach, dýchat stejný vzduch."
"A když jí pak znovu vlály vlasy, zatímco šla k jezdícím schodům, které jí měly vyvézt zpět na svět, zaklonila hlavu a usmívala se jako malé dítě bez starostí. Byla opilá náhlým zjištěním. Její matka není zlá, její matka je oslizlá nestvůra a nemůže za to. Já žiju. Cítila se euforická a lehká."

(tahle poslední část byla asi nejlepší..)

Je to plné pocitů.. Propadů, mělčích i hlubších, a přitom jen jediný vzlet směrem nahoru.
Ať si je sundá.. A vystoupí z vlaku.

2 Sense Sense | 16. listopadu 2010 v 21:16 | Reagovat

:) Nápady by byly, ale to stvárnění...brr. Jestli ty nemáš inspiraci, tak tě chci vidět, když jí budeš mít :D

Uvidím, co mi dál pošeptá ta prázdná místnost tam dole, odkud se berou všechny příběhy. :)

3 Janča Janča | 28. prosince 2010 v 18:48 | Reagovat

Alice má vzácný dar, že může vidět lidi takové, jací ve skutečnosti jsou. Ostatním holt nezbývá nic jiného než to zjistit časem, zda jsou lidé kolem nich dobří nebo obludy. A někdy to nezjistí nikdy.
Úžasná povídka, pokračování bych si přečetla :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama