Výměna

20. listopadu 2010 v 15:02 | Sense |  Povídky
Tak, další z nápadů na povídku. Šla jsem zrovna do školy a prostě jsem ho potkala. Je tam miliarda věcí nedomyšlených, ale já o nich nechtěla přemýšelet. Nejsem toho schopná a hlavně mě to hrozně nebaví.

Lidstvo
Ona


Začalo to pohledem na polštář skrze zcuchané vlasy.
Už tehdy bylo jasné, že je něco špatně. Už tehdy bylo jasné, že je všechno špatně. Ale ona ještě nevěděla, proč. S povzdechem se neklidně zavrtěla a obrátila se na druhý bok. Nebylo to o nic lepší, ale únava ji přemohla. Znovu se propadla do snů.
Když otevřela oči podruhé, všechnu svou bdělost upnula k vypnutí toho příšerného zvuku. Pak si teprve uvědomila, že ten pocit nezmizel. Hledala v paměti, co je za den, kde právě je a čekala na zdrcující zjištění. Ale nic nepřicházelo. Byla ve své posteli. Dnešní den byl pátek. Ve škole psala jen jednu písemku a na tu byla připravená. Tak co bylo špatně?
Znovu se zabořila do peřin a snažila se udržovat bdělost. Bylo to snad ještě únavnější, než vstát. A tak vstala. A tak začala vřískat.

Vřískot. Křik. Pláč. Omdlévání. Zoufalství. Strach. Smích. Křik. Hysterie.

Natočila tvář na pravou stranu, na levou. Dívala se na sebe v zrcadle velice pozorně a hledala cokoliv známého. Cokoliv, co by byla ona. Ale ztratila své tělo. Promluvila, ale ani hlas nebyl její…Ztratila své tělo. Ale neztratila duši.

Jsem to já. Jsem to já. Jsem to já. Jsem to já. Jsem to já. Jsem to já. Jsem to já. Jen vypadám jinak…

Měla dva bratry - jednovaječná dvojčata, ale nyní byl každý jiný. Měli z toho legraci. Mlátili se polštáři do hlav, které nepatřili jim, ale někomu úplně jinému. Nechápala, jak mohou být tak klidní, ale pak jí došlo, když zjistila, že má stejné písmo jako předtím, že pro ně se vůbec nic nezměnilo. Možná vypadali jinak a měli o pár kilo méně či více, ale jinak byli stejní. Protože duše, ty zůstaly.

I já jsem stejná. Jsem stejná. Jsem to pořád já. Jen vypadám jinak.

Máma na tom byla nejhůř. Měla asi o dvacet kilo víc. Nemohla chodit. Duše si na váhu svého těla musela teprve zvyknout. Ona si byla asi nejpodobnější. Vlasy měly přibližně stejnou barvu, oči stejně velké, nos podobný, stejná výška, možná trochu štíhlejší postava. Ale i když detaily docela seděly, nebyla si podobná ani trochu. A nepomohlo ani vlastní oblečení, které si oblékla, ani že použila vlastní zubní pastu. Při čištění zubů se jí obzvláště zvedal žaludek. Nesnídala. Celou cestu do školy hledala svoje tělo.

Tohle vypadá jako já. Ne, ne to nejsem. Ne, já jsem já. Je jedno, jaké mám tělo. Je jedno, jaké mám tělo…

Vyhlížela své přátele. Čekala, až se objeví jejich tváře… Čekala na jejich slova a příběhy. Čekala na ně. Hledala známé tváře. Ale pokud přišli do třídy, nepoznala je. Měla strach, že jim byly třeba prohozeny duše a oni jsou teď na druhém konci země.

Všichni lidé si vyměnili tváře, jak teď poznáme své přátele?
 


Komentáře

1 Long Long | 20. listopadu 2010 v 21:31 | Reagovat

Jsem to já. Jen vypadám jinak…

Celou cestu do školy hledala svoje tělo.

A ta konečná myšlenka.. Ta je úžasná..

Podle jejich slov, jejich výrazů a nálad, podle jejich způsobu žití..

2 Sense Sense | 20. listopadu 2010 v 21:39 | Reagovat

Děkuju :)
To je právě ta otázka...zda to lidé dokážou..

3 Faira Faira | Web | 21. listopadu 2010 v 11:46 | Reagovat

Páni! Hodně zajímavá myšlenka. Myslím, že vím, co si tím chtěla říct. Ač jsem ze začátku trochu nechápala...

,,Jsme to pořád my, na vzhledu nezáleží..."

4 Sense Sense | 24. listopadu 2010 v 15:00 | Reagovat

Děkuji :)

5 Jíťa Jíťa | Web | 1. prosince 2010 v 16:28 | Reagovat

Je to oravdu úžasné:) Díky moc za inspiraci. Takhle bych taky chtěla umět psát:) Ta pointa... nic tak hezkého jsem už dlouho nečetla. Kam chodíš na nápady? To tě napadne jen tak, že vlastně naše některé kamarády známe pořádně jen podle tváře, ale neznáme jejich celé "já"? A vymyslet k tomu ten příběh, tu formu kterou to zdělit...No prostě, nemám slov:) Díky:)

6 Janča Janča | 28. prosince 2010 v 20:10 | Reagovat

Přátele poznáme podle jejich chování, podle toho o čem obvykle mluví, podle koníčků, atd.
Tento příběh má opravdu hlubokou myšlenku. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, zda bych pak ostatní poznala. Hlavní je, že duše zůstaly.

7 Brigita Brigita | Web | 6. května 2011 v 14:48 | Reagovat

Na tohle se hodí jediné slovo - wow. Ač krátký, výrazný příběh s velmi zajímavou pointou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama