"Vím"

18. listopadu 2010 v 16:04 | Sense |  Povídky
Byl to takový nápad - seděla jsem ve třídě a pozorovala žárovku. Možná vám to trochu připomene jednu knížku, mě jí to taky připomnělo, když jsem to dopsala. Nemá to asi nijak výrazný děj, ale přečtěte si to kvůli té samotné pointě, na závěr bude trochu příběhu :)



Někteří z nás se rodí s nadáním na sporty. Někteří z nás umí psát, jiní malovat, nebo dobře čtou v lidech. Jsou milí, zlí, nebo v ně cítíme nepochopitelnou důvěru. Každý sem přijde s něčím. I já přišla. A mým nadáním a mým prokletím a mou jedinou radostí bylo vědění.
 ...
Sledovala jsem Katčin nádherný obraz. Nebylo na něm vůbec nic vzjímečného, jen chameleón na větvi, ale mělo to tak krásné barvy…Ladily k sobě. Vytvářely cosi, na co jste se chtěli dívat. Nutilo vás to znovu a znovu obracet zrak a topit se v hloubce barev.
Nebyla jsem výtvarně nadaná, ale byla tu věc, kterou jsem uměla. Posadila jsem se do lavice a pozorovala počasí. Bylo sychravé podzimní dopoledne. Mžilo. Nejhorší druh deště, to mi věřte. Zvlášť ve městě. Velké kapky jsou krása. Dopadají vám na tvář. Ale tyhle malé pichlavé bodlinky vás leda tak štípaly do tváře a pomalu vám máčely oblečení. Nudila jsem se.
Začala hodina. Učitelka říkala něco o antice, moc jsem nevnímala a čas od času jsem si bezděky napsala poznámku. Nuda začala být vlezlá a otravná. A tak jsem si řekla, že se trochu pobavím. Víte, mluvili jsme o těch nadáních. Podívala jsem se na zářivku nad dveřmi.Svítila. Byla tam a já věděla, že tam je. Všichni ve třídě to věděli. Školník to věděl, kolikrát
ji zpravoval, možná z ní slepoval nalepené žvýkačky, co já vím. A já jsem najednou věděla i něco jiného. Dost často, když víte, nevíte o tom, že skutečně víte. V písemce ano. Je to příjemný pocit, ne? Přečíst si otázky a vědět, že v hlavě to máte všechno srovnané a paměť je funkční. Ale obyčejně o tom moc nepřemýšlíte. Vidíte dveře a víte, že mají tvar obdélníku a jsou ze dřeva, mají kliku. Ale nepřemýšlíte o tom, že to víte. Neříkáte tomu vědění, ale vidění. A co vidíte, to víte.
A tak jako jsem věděla, že je zářivka nade dveřmi rozsvícená, věděla jsem, že z ničeho nic přestane fungovat. A jakmile zhasla, všichni ve třídě náhle věděli, že je zhasnutá. Připojili se ke mně, která jsem to věděla už nějaký čas před nimi.
Už víte, co je mým nadáním? Vím. A když vím, tak tvořím. Ta zářivka zhasla, protože jsem věděla, že zhasne. Věděla. Nepřemýšlela jsem o tom, že to vím. Říkáte si, je to lehké? Není. Zkuste si vědět, že může stůl létat. Zkuste to. Nejde to. Protože to nevíte. Protože tomu ve skutečnosti nevěříte.
Učitelka konstatovala cosi o tom, že nejspíš praskla žárovka. Pak pokračovala ve výkladu o antickém divadle. Ale já si připadala lépe. Umím měnit svět. Pravda, moc to nedělám, ale umím to. Není to telepatie, protože já můžu prakticky cokoliv. Kdybych věděla, že Země se změní v obrovský nafukovací balonek, věřte mi, že byste nebyli nic než héliem v tom balónku. Ale já to nevím. Nevím to, protože nevěřím, že bych toho byla schopná. Nechci tomu věřit. A to "Ne" je dámy a pánové dost silná záležitost.
Když jsem byla malá, zabila jsem svého spolužáka, protože byl na mě zlý. Dělal si takovou hnusnou čáru propiskou (kterou jsme neměli mít, měli jsme mít kuličkové pero) na naší lavici a tak jsem měla jen sotva třicet centimetrů pro sebe. Jednou jsem udělala osudovou chybu. Věděla jsem, že ho přejede auto. A když pak vidíte brečící učitelku a brečící děti a černou vlajku vyvěšenou na škole, uvědomíte si, že už nic podobného nikdy nechcete dopustit. Poučila jsem se.
Jsou zanedbatelní malíři - slabý nadprůměr, u kterého si řeknete, že umí docela kreslit, pak jsou poměrně dobří malíři, jejichž dílo pochválíte a budete ho vychvalovat zvláště pokud se jedná o známého. Jsou dobří malíři, kteří se svým koníčkem živí. A malíři, o kterých budete číst i stovky let po jejich smrti. Se svým nadáním jsem patřila do první, možná druhé skupiny. Rozhodně jsem nebyla dostatečně dobrá, abych měla ideální život. Kdybych byla, rozhodně si nestěžuji, že nejsem výtvarně nadaná a prostě jsem. Tohle vědění je obecně dost pochybná věc.
 Nejde to totiž vždycky, vědět. Nejsem dostatečně sebevědomá, abych věděla některé věci. Ale pak jsou i věci, které jsem věděla naprosto jasně (nebo jsem věděla, že je vědět budu). Bylo to zvláštní, že jsem nedokázala věřit, že jsem schopná trefit ten koš při basketu, nebo že tu písemku napíšu na jedničku, ale věřila jsem, že jednou dokážu věc prakticky nemožnou. Ale už dávno jsem zjistila, že slovo nemožné, pro mě nic neznamená.
A tak jsem udělala tu nemožnou věc. Protože jsem v ní věřila. Věděla jsem, že to dokážu.
Víte, já to vyslovím a vy my neuvěříte. Nebudu se vám divit, chápu to. Nejspíš umíte skvěle psát, nebo vynikáte v čemkoliv jiném, ale já mám prostě dost specifickou dovednost.
Možná jí máte taky. Ale já ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by tak skálopevně věřil, že by se to, v co věřil, dělo. Možná jen v náboženství to takhle chodí. Ale kdo z věřících v jakoukoliv víru věří dost na to, aby stvořil svého boha?
Věřila jsem, že to dokážu.
Objala jsem vítr.
 


Komentáře

1 Slečna ředitelka Slečna ředitelka | Web | 18. listopadu 2010 v 16:44 | Reagovat

Ach, moc pěkné. Je to jako číst povídku jen proto, abych si mola přečíst poslední větu a pochopit ji.

2 yamashi yamashi | E-mail | Web | 18. listopadu 2010 v 16:51 | Reagovat

Páni. Celkem jsem se v tom zamotala, každopádně je to velmi ... no...  je to krásné. Má to hloubku, rozhodně sem si v polovině neřekla 'mě to nebaví' a neřekla bych si to ani kdyby to dlouze pokračovalo. Poslední věta se mi líbí ze všech nejvíc. Ten článek i dává naději a zakládá se vlastně na.. přehnané pravdě je to.. vskutku velmi krásné ^^

3 Long Long | 18. listopadu 2010 v 20:41 | Reagovat

"Dost často, když víte, nevíte o tom, že skutečně víte."
"Umím měnit svět. Pravda, moc to nedělám, ale umím to"
"Tohle vědění je obecně dost pochybná věc."
"Ale už dávno jsem zjistila, že slovo nemožné, pro mě nic neznamená."

Vědět je tak jednoduché, tak mocné a přitom tak těžké..
Taky bych chtěla umět vědět některé věci.. Ale buď sebevědomí nebo kulhavá packa mi v tom brání - kdo ví. Když nad tím teď přemýšlím, když jsem byla mladší, uměla jsem vědět.. Teď už ne.. A chtěla bych vědět, co za to může..
Ten konec mě dojal k pláči, ikdyž, já jsem prostě cíťa..

4 Sense Sense | 18. listopadu 2010 v 22:46 | Reagovat

Téda, moc všem děkuju.

[1]: Takovýho vysvětlování, abych se dostala k jedný větě :D

[2]: To jsem ráda, vždycky mám strach, abych nenudila.

[3]: Jediné co vím, je že nic nevím - Sokrates.
Myslím, že když jsme byli malí, svým způsobem kouzelné bytosti existovaly... Asi jsme dospěli, nebo jsme se probudili.
Je těžký i spát...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama