Škrábanec

5. listopadu 2010 v 21:55 | Sense |  Povídky
 Našla jsem si za krkem hřebík a spojila pár vzpomínek.


Bylo to vlezlým způsobem nepříjemné - asi, jako když vám za krk spadne kapka vody, nebo se vám o zátylek otře stéblo trávy. Přejel jí mráz po zádech. Zatvářila se otráveně a naštvaným, nerozvážným pohybem si připlácla dlaň na krk, za ucho. Poškrábala se tam, s výrazem o poznání klidnějším, a pak se náhle zarazila. V zelených očích se odrazil panický záblesk. Cosi divného jí roztáhlo ústa do zmateného, ale pobaveného úšklebku. Sebrala něco ze svého ramene a pořádně si to prohlédla pod světlem prudkého poledního slunce. Na bílé dlani ležel drobný kovový hřebík.

Malá holčička s očima jako dvě žhavá slunce, živá a veselá, s úctou hleděla na starého muže, který se nad ní skláněl. Působil jako veselý mužík, hluboké vrásky ve tváři byly důkazem šťastného života plného úsměvů.
"Chceš Veroniko, abych ti předvedl kouzlo?" zeptal se milým hlasem profesionálního kouzelníka.
"Chci!" dívka se dychtivě nahnula dopředu.
"Tak sleduj. Mám v ruce hřebík."
Položil ho na dívčinu dlaň, byl maličký, ale i tak studil. Podala mu ho zpátky.
"Pozorně se dívej, hřebík totiž zmizí v mé hlavě."
"Jako v mozku?"
"Jako v mozku."
"Nevěřím!"
"Tak sleduj."
Stařík vzal hřebík opatrně mezi prsty a přiložil ho hrotem na své čelo. Oči přimhouřil soustředěním. Dívenka se naklonila ještě napjatější. Jednou rukou držel hrot těsně u kůže, druhou se rozpřáhl a udeřil se do čela, jemně, jakoby jeho dlaň byla kladívkem, které zatlouká hřebík do zdi. Pak udeřil znovu a znovu. S vítězoslavným úsměvem odkryl čelo, které bylo prázdné a ukázal své dlaně. Hřebík zmizel v mozku.
V kouzelníkově klobouku bylo narváno. V koutku se krčil malý králík, vedle něj byla spousta drobných, rozházených předmětů. O pořádku se rozhodně hovořit nedalo. Byla tam zvláštní spavá, načervenalá tma. Byl to konečný odpočinek. Místnost za závěsem jeviště. Doléhal sem šum hlasů, neidentifikovatelných zvuků a potlesku obecenstva. Na dně klobouku seděl ještě někdo - drobný mužík, který vypadal asi jako ten, komu by klobouk, ve kterém se všichni nacházeli, mohl patřit. Seděl sklesle, unaveně, ukolébán rudým světlem a šumem, tichem a klidem toho místa v hlubinách cylindru.
A pak ten mužík náhle držel v rukou drobný hřebík.
"Tenhle patří nahoru," poznamenal králík a pak zase zavřel modrá očka a začal spokojeně oddechovat, vypadaje jakoby spal.
Mužík přikývl a dloubl do hřebíku nehtem. Vytvořil se na něm drobný škrábanec.
"A teď nahoru," řekl tiše.
Zavřel oči, znovu unaven. Když začal na dně klobouku pochrupovat, měl obě ruce prázdné.

Zmateně se na něj podívala, ale pak se uklidnila. Nejspíš se o něco opřela, o nástěnku ve třídě, a zůstal jí po tom hřebík. Důkladně si ho prohlédla, zhruba vteřinu přemýšlela o tom, jak se tam vzal ten drobný škrábanec, a proč právě zrovna na hřebíku, který jí přistál za uchem, a pak se opět věnovala pozorování tabule a osoby u ní stojící, tam vepředu. Hřebík nechala ležet na stole. Skulil se na zem a zapadl do prachu.
 


Komentáře

1 Long Long | 5. listopadu 2010 v 22:12 | Reagovat

Každý z nás má svůj příběh.. I obyčejný hřebík..

2 antigallery antigallery | Web | 5. listopadu 2010 v 22:39 | Reagovat

krásne napísané

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama