Dveře

30. listopadu 2010 v 22:15 | Sense |  Povídky
Napadlo mě to (nečekaně), při pohledu na dveře.



Ruka zašátrala pod polštářem. Nahmatala přesně tu chladnou krabičku, kterou potřebovala. Display jí oslepil. Čtyři dvacet devět. To zjištění jí potěšilo. Bude moct ještě nějaký čas spát. Ruka znovu zajela pod polštář. Zavřela oči. Pak jí teprve došlo, proč se vzbudila.
Parketová podlaha studila do bosých nohou. Do pokoje pronikal oranžový svit typický pro ranní pouliční lampy. Jinak byl pokoj temný. Zahlédla svůj odraz v zrcadle, které bylo pověšené v rohu pokoje. Podobala se stínu bloudícímu v temnotách. Odvrátila pohled. Bylo to nepříjemné. Zabrala za kliku s myšlenkami potulujícími se na okraji snění, ze kterého byla vytržena. Klika cvakla naprázdno. Zabrala znovu, pořádný tah a tlak dolů, pak přitáhnout k sobě, ale dveře se ani nehnuly.
Rozsvítila. Temná silueta, noční přízrak, kterým byla, se rozplynul s paprsky světla. Den pohltil to, co jsem. V zrcadle teď bloumal její vyděšený pohled, bledá tvář a tmavé vlasy. Odvrátila pohled. Zabrala za kliku. To, co jí draplo za srdce a náhle ho, na hranici bolesti, zmáčklo, co jí zrychlilo tep a vehnalo slzy do očí, moc dobře znala. A dívka v zrcadle měla ve tváři náhle výraz plný paniky.
Zabrala znovu za kliku. Jako kdyby hledala peněženku v prázdné tažce, znovu a znovu se dívala na to samé místo, jakoby se tam snad náhle mohla zjevit ona potřebná věc. Ale dveře stále nešly otevřít. Nemohly být zamčené, nebyl od nich klíč. Nemohly být zadřené, to by se pohnuly alespoň o píď. Nemohl je z druhé strany nikdo držet, to by bylo jako ze sci-fi filmu. A nemohl to být jen sen. Věděla, že nespí.
Ta díra v hrudi hrozně bolela. Došla k oknu a otevřela ho, nadechla se čerstvého zimního vzduchu. Naplnil jí plíce a jí se dýchalo trochu lépe. Cítila se volná. Je odtud útěku.
Pak došla znovu ke dveřím a znovu prázdně zatáhla za kliku, jakoby se snad mohlo něco stát, za tu minutu, co byla pryč. Na okamžik měla pocit, že se pohnuly a úleva jí prostoupila, vzápětí se však opět slila s panikou, protože jí došlo, že to vůbec není pravda a dveře drží stále stejně pevně.
Začala křičet.
Nikdo nepřišel.
Volala mámu, volala tátu, volala sourozence. Ale nikde nikdo. Na okamžik se neovládla a nechala paniku, ať jí prostoupí, do očí jí vhrkly slzy a do hrdla se draly zalykavé vzlyky. Pak se uklidnila, strnulá v jednom pohybu a fascinovaně s prázdným pohledem pozorovala svůj odraz s lesknoucími se očima. Pak se zhluboka nadechla a vydechla. Bolelo to.
Vzala do ruky mobil a vytočila telefonní číslo své mámy. Telefon vyzváněl naprázdno. Táta - nic, sourozenci - nic, babička - nic. A to už tu nebyla. Zírala kamsi před sebe a ruka, která mačkala tlačítka a přikláněla mobil k uchu nepatřila jí. Zavolala policii, ale opět to nikdo nezvedal.
Pak zase křičela.
Venku na ulici nikdo nebyl.
Hodiny na displayi se zastavily a výhružně svítily - čtyři dvacet devět.
Křičela.
Vykláněla se z okna a hledala pohyb.
Stočila se do klubíčka a plakala.
Pak vstala. Vyzvala stín v zrcadle - protože byla už jen stínem, přestože světlo bylo rozsvícené - aby šel s ní a odhodlaně přistoupila k oknu ve druhém patře starého domu s vysokými stropy. Studený zimní vzduch jí naplnil plíce…

Našli ji schoulenou na zemi v slzách. Mysleli si, že je vzhůru, ale spala. Uslyšeli její křik a přiběhli své dceři na pomoc. Dveře do jejího pokoje šly ztuha otevřít.
 


Komentáře

1 Long Long | 1. prosince 2010 v 16:46 | Reagovat

Trošku mě to děsí..

2 Janča Janča | 28. prosince 2010 v 20:32 | Reagovat

Dobře se to četlo, ale nechtěla bych něco takového zažít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama