Nikdy nezačínající, nikdy nekončící

11. října 2010 v 22:10 | Sense |  Povídky
První věc - pokud to pochopíte, buďte schovívavý, byl to jen nápad. Tím že něco napíšu, to okamžitě zabiju a tu možnost nedopustím. A druhá - pokud ne, dobře pro vás. Doporučuji neptat se na význam. Krásný zbytek dne.

   

Znovu a znovu. Ta samá hloupá písnička. Po každém poslechu zní stále hůř, je ohranější, hloupější, zbytečnější. Známá a nepřekvapivá. Sloka, refrén, sloka, konec. Tečka. A pak znovu - sloka, refrén sloka, refrén…až do konce všech věků. Do konce, který takhle vyřčený zní strašně krásně. Krásné se nám zdá nemožné. Vzlétnout samovolně k nebesům, možnost ochutnat kousek oblak. Být šťastní, jen tak, bezdůvodně. Děkovat za dny radosti. Konec je nemožný a přitom přichází znovu a znovu a zároveň s ním přichází znovu ten samý začátek. Jakoby se páska nikdy nemohla přetrhnout, baterie se nikdy nemohly vybít.
            Zarýt nehty do kůže! Tolikrát už se to stalo, sloka pokračuje, píseň plynoucí bezdůvodně, mrtvě dál. Znovu a znovu. Vždyť tohle už se stalo tolikrát. Ozubené kolečko zapadá do vyjetých kolejí. Kolotoč opisuje pořád tu stejnou cestu, jen jí prožívá znovu a znovu a znovu. Vždyť žijeme jen okamžik, který trvá věky.
            I tahle slza již skanula. A hysterický výkřik se vydral z hrdla. Všechno se už stalo. Ne jen jednou, ten počet nelze spočítat. Není to žádné bezduché: jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osmičko, lehni si. Nekonečno nelze vyjádřit, jelikož neexistuje. Není to jen nekonečno. Je to i nezačátečno. Nikdy to nezačalo a nikdy to neskončí. I kdybychom tisíckrát umřeli, znovu tu budeme kroužit. Stejné životy dál a dál. Budeme dělat stejné chyby, ronit stejné slzy, dávat stejné nesplnitelné sliby jako: "Budu tu už napořád."
            Objeví se vždy jen na krátkou dobu, napáchá stejné škody a pak odejde do další dimenze. Nebo jak to nazvat?
           
            Náhody neexistují a nikdy neexistovaly.

            Skřípavý zvuk. Bolest v neexistujících uších. Prázdno, prázdno, prázdno! Nech mě být! Šlápnutí vedle je stejné jako jindy a pak…
            A pak…
            A pak…
            Sny nám lžou.
            Není nebe. Není země, není čas. Jen odluka. Je v nás? Nebo udělal Vesmír chybu? (Vesmír, který neexistuje.)
           
            A ten nechutný život se ubíral dál. Jen změnil směr. Se změnou směru se mění osud. Se změnou směru se píše nová linie. Se změnou směru osud přestává existovat.

            Ten nápad tu byl a nejspíš už přišel nezván tolikrát. Co už bylo a co ne? Vlastně, všechno bylo, tak proč si nalhávat, že to není pravda? A přesto tu byl zvláštní vtíravý pocit, že je něco jinak. Jakoby se na hodinách objevila číslice 13. A ručička se té změny chytila a nechala se jí vést. Kruh získal úplně nový směr.
            Byl tu už tolikrát. Hysterický smích a chladné slzy štěstí. Úsměv na tváři, smířený a náhle klidný.
            A tolikrát, už tolikrát tu bylo to uvědomění a nové horké slzy a nové dusivé vzlyky a kapky krve.

            Započítat třináctou hodinu do počítání času.
            Aniž by o tom kdokoliv věděl.

            A odluka tvořila nový kruh.

            Můžu začít znovu. Jak jednoduché a prosté. Doufat, že ten pocit není absolutní nesmysl.
            Bylo to tu už tolikrát!
            Ticho!
            Tohle taky.
            TICHO SAKRA!
            Kleješ…
            Tohle není o sebe sama, ani to není o tom snažit se být. Už je stejně dané co bude a proto nemá cenu se snažit. Vím, že to neudělám, nemám sílu. Proč? Nikdy tu nebyla, tak se to prostě stalo. Od začátku, který nikdy neexistoval.
            Jsem unavená.
            Když to všechno skončím teď, skončila jsem to už tisíckrát a vrátila se tak zpět do blažené dětské nevědomosti. Ale kde mám jistotu?

            Kruh, možná velký, se zvláštním způsobem začínal stáčet ke svému začátku.

            Proč se bojím, když jsem to provedla už tolikrát? Bylo to tak, vždycky.

Nebylo.

Bude to fajn. Nový začátek, pak na samém konci trocha stresu a pak zase konec a začátek.

Kruh se srovnal, neměl být ukončen, nebo měl být utnut na své cestě kupředu.

Konec byl klidný a smířený. Alespoň to mi tu ta neexistující minulost nechala.

NE!
Ne…
Ne…

A kruh skončil. Tak jako to celé zatracené, věky trvající trápení.
 


Komentáře

1 Long Long | 12. října 2010 v 20:09 | Reagovat

"Vždyť žijeme jen okamžik, který trvá věky."
"Sny nám lžou."
"Nebo udělal Vesmír chybu? (Vesmír, který neexistuje.)"

Úžasné věty.. Zvláštní povídka..

,,Ale vždyť kruh je přece nekonečný - jako vesmír.. Který neexistuje"..

2 Sense Sense | 12. října 2010 v 20:22 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama