Dětský smích

6. října 2010 v 17:52 | Sense |  Poetické záblesky
Inspirováno The Cranberries a Long. Minulost a ti s kterými žiju pod jednou střechou.

Byla jsem malá.
A pro ně jediná.
Důležitá.
Důkaz že se mají rádi.
Protože měli.
Bez čehokoliv z dnešní doby.
Bez zbytečných hádek pro nic.
S úsměvy při návratu domů.
Byla jsem malá.
A tak veselá.
Šťastná.
Ta hudba, která doma zněla
a ta vůně
a pohoda.
Houpačka ve dveřích
a dětský smích v modrých očích.
A pak přišel bráška.
A hra na maminku.
S panenkou na přebalovacím stolku.
A vychytralost.
A živost.
A smích.
Rodičům na očích,
schovaní v prádelních koších.
A sestřička,
kulíšek.
V očích jiskřička.
A já si připadala starší.
A zkušenější.
A veselejší.
A pak...
Pak jsem dospěla.
A kam pohoda zmizela.
Kam se láska poděla?
 


Komentáře

1 Katrin Lollipop Katrin Lollipop | Web | 6. října 2010 v 18:03 | Reagovat

Mám to doma úplně stejné...

2 Illian Illian | Web | 6. října 2010 v 18:16 | Reagovat

Také jsem poslední dobou vzpomínala jaké to bylo...dřív....Takové prostě pohodové, ale teď? Ugh, všechno se to tak valí a té prosté radosti už není tolik....jej, jsem dneska ale nějak depresivní. :)

3 Long Long | 6. října 2010 v 18:25 | Reagovat

Teda.. Nevěřícně koukám na to, že je to inspirováno mnou, a teď nevím, jestli naším ,,zájezdem do dětství" se vzpomínkami na naše někdejší fóbie a snahy rodičů je odsranit, či náš vychechtaný večer s opilými dveřmi a zpíváním Pokémonů.. Spíš to první. Možná oboje.
"A sestřička,
kulíšek.
V očích jiskřička.
A já si připadala starší.
A zkušenější.
A veselejší.
A pak...
Pak jsem dospěla."

- když se díváme na někoho, kdo je mladší, zranitelnější, jednoduše menší.. Máme sklony chránit - chránit tu krásnou nevinnost. A v tom se odráží dospělost - možná jí někdo může cítit i při ochraně staršího sourozence (v jisté situaci) - utěšuju se tím, že kolem mě jsou pořád o něco starší bytosti, které mě taky chrání - stejně jako já je.. Někdy dokáže i malé vlče svýma zářivýma očima zachránit dospělého vlka, který by je vzdáním svého boje zalil slzami. Zodpovědnost.. Myslím, že ta hodně hraničí s dospělostí - když víme, že musíme být za někoho zodpovědní, ikdyž nejsme nejstarší, ale máme nutkání být pilířem pro slabší..
To jsem se rozkecala trošku bokem básně - k jejímu konci.. Vlastně dětství je takové lehké, bezstarostné, barevné.. Ale teď mi přijde, že jako malé děti jsme byly o dost ochuzeni (nejen problémy se začleněním do kolektivů a rodinnými patáliemi) - ale ono ,,dospívání" má také hodně svého - je plno nových a nových věcí, pocitů, zájmu, myšlenek, prostředí, uvědomění a hlavně - nových bytostí..
Každopádně dospět nemusí nutně znamenat přestat být Dítětem - alespoň uvnitř :)

4 Sense Sense | 6. října 2010 v 20:47 | Reagovat

[2]: Divný období :o)

[3]: Tak nějak obojím a pak taky "Vzpomínkami na Rodinu" vyvolalo to ve mě dávnou asociaci. Ale asi nejspíš ty Pokémoni :D
Vždycky vidím svou minulost buď moc krásnou, nebo moc ošklivou a tohle je příklad, kdy si to idealizuju. Myslím, že jsem nepřestala být Dítětem. Jak jsem mluvila o těch dějovkách. Uvědomila jsem si, jak všichni dospěli a diví se, co mě baví. Myslím, že taky umím být dospělá, nebo alespoň vím, co to znamená, ale to dětství tady, značí bezstarostnost,jak jsi psala, kterou bych chtěla mít...
Budu Dítě, co si rádo hraje - v koši s ponožkami :D

5 Bella Bella | Web | 7. října 2010 v 12:13 | Reagovat

Kam zmizely ty roky bezstarostného dětství? :( Kam se poděla ta rodiná pohoda? - U nás stojí před soudem..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama