Dárek

27. října 2010 v 9:14 | Sense |  Povídky
Tak jo, taková první větší školní slohovka. Dostali jsme zadaný jeden odstavec, na který jsme měli pokračovat s vyprávěním. Vím, je tam podoba s Malým princem a nevím, čím ještě...


Jak se to jen mohlo stát? Jak je to možné, že jsem tu dnes sám, úplně opuštěný a zbyly mi jen oči pro pláč? Jen ten prsten se zeleným kamenem, co svírám v dlani mě hřeje. Díky němu se na vše rozpomínám…

Ale vzpomínky hrozně bolí. Tíží mě to na hrudi jako těžká skála, ale i při té bolesti dovedu trochu racionálně uvažovat. A pak si vzpomenu, ne na prázdnou díru, která se objeví kdykoliv někoho ztratíme, nýbrž na ty všechny krásné věci, které mi dokázaly otevřít oči, přestože jsem tolik dlouhých let trpěl slepotou, která zasahuje lidský mozek. A to právě ve chvílích, kdy za vlídné slovo sklidíme jen kupu sprostých nadávek, kdy se vám za pomoc nedostane ani trochy vděku. V těch chvílích se z nás stává ledovec. Tvrdý, ledový, chladný. Za co děkuji vzpomínkám je zjištění, že i sebetvrdší a sebeledovější ledovec může roztát.
To stvoření, které jsem potkal jednoho chladného zimního jitra, nebyl člověk. Ptáte se, jak jsem na to přišel? Sám nevím. Spatřil jsem jej prostě, a když mě slušně požádal o šálek horkého čaje, věděl jsem, že není lidskou bytostí. Žádná lidská bytost totiž nemůže být čistá jako on. A vlastně to ani nebyl on. Bylo to Ono. Malé zmrzlé Ono, které šoupalo nohama před mým domovem. Dodnes děkuji Bohu, že mě Ono oslovilo a já v sobě dokázal najít tolik laskavosti, abych jej pozval dál.
Přijalo mou nabídku s nadšením v průzračných očích. Přísahám, že duhovky Ona neměly žádnou barvu, nebo měly, ale byly barevné jako čistota sama. A nepleťte si to prosím s bílou, bílé nebyly ani trochu. Postavil jsem vodu na čaj a zeptal se na jméno. Mírně se to vyděsilo, proč, to jsem tehdá ještě nechápal. Avšak nepropadlo panice a duchapřítomně se zahledělo na kalendář visící na zdi.
"Jmenuji se Nový rok," řeklo.
Mohli byste si myslet, že mi tehdá došly nervy a vyhodil jsem Ono za dveře a já o tom také uvažoval, ale zvuk hlasu a čistost očí a to, jak Ono pohupovalo nohama, mě zadrželo. Naklonil jsem se k němu, potřásl mu rukou a představil se.
"Všechno nejlepší k svátku," řekl jsem.
Ono se naivně usmálo a přikývlo.
"Všechno nejlepší k svátku," řeklo mi.
"Ale já nemám svátek."
"Aha."
Konvice cvakla, voda byla uvařena. Zalil jsem nám oběma čaj.
"To je pro vás, dárek,"
Ono se usmálo ještě vlídněji, než kdy předtím.
"Děkuji."
Mlčky jsme pili.
"Taky ti dám dárek," řeklo pak.
"To nemusíte," bránil jsem se.
"Nemusím, ale chci."
A tu poprvé mi Ono nepřipadalo jako dítě. Dolehla na mě tíha zodpovědnosti. Nutnost odvděčit se. Čistá potřeba poděkovat darem. Jak jsem jen mohl cítit ty pocity, které nepatřily mě samotnému?
Dopili jsme čaj.
"Dáte si ještě?" zeptal jsem se.
"Ně děkuji. Jeden čaj mě zahřál právě tak akorát na cestu, kterou se chystám podstoupit."
"Kam míříte?"
"Přeci pro tvůj dárek."
"Říkám, že to opravdu nemusíte."
"Žádná diskuse! Ty jsi mi dal to nejnutnější do chladného dne, a proto já ti dám to nejnutnější pro…" zarazilo se.
"Pro co?"
"Nashledanou a něco mi říká, že to bude brzy."
Byl jsem zmatený. Nasadil jsem si sluchátka a hudbu pustil hodně nahlas. Uvařil jsem nový čaj a koupal se v teple domova.

Znovu ke mně Ono dorazilo přesně o půlnoci, onu magickou hodinu, kdy se děje nejvíc zázraků. Uběhl první den nového roku. Jenže já jsme spal. Někdy mám pocit, že lidé zaspávají právě ty nejdůležitější chvíle. A tak jsem propásl možnost naposledy spatřit malé Ono.
Nechalo mi dopis v obálce. Otevřel jsem ho a četl nahlas. "Dávám ti to nejnutnější, co člověk potřebuje k životu. Dávám ti víru. Víru, že člověk dosáhne k nebesům, bude-li věřit, že skutečně může, a že je to dobré."
V dopise byl ještě právě ten dárek. Malý prstýnek, který ve tmě zářil jako jasná, svou barvou výjimečná, zelená hvězda.

Přijde vám taky, že ten první odstavec vůbec nesouvisí, že podle vyprávění by měl být hlavní hrdina šťastnější? Prosfesorka si to myslí, tak mě zajímá váš názor.
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 27. října 2010 v 10:05 | Reagovat

smaragd, kámen naděje :)

2 Long Long | 31. října 2010 v 19:17 | Reagovat

Proč by měl být šťastnější - hřeje ho darovaný prsten, ale už ho nehřejí ty průzračné oči a ta čirá nevinnost..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama