Štěstí

17. září 2010 v 22:38 | Sense |  Povídky
Po dlouhé době jsem si konečně našla čas něco napsat. Byl to jen takový školní nápad, naprosto odlišný od všeho, co jsem kdy psala. Tak snad to nebude úplně otřesné. Jsem hrozně unavená a klíží se mi oči, takže prosím odpusťte případné chyby. Jdu si lehnout.



Začalo to tak, jak to obvykle začíná. Začalo to ještě dávno před narozením. Sice se ještě nestalo nic, co by zapříčinilo její vznik, ale přesto už bylo rozhodnuto, že bude existovat. Bylo jí to oznámeno. Řeklo se jí všechno, co se bude dít, jak si vybere a pak, s narozením, všechno zase zapomene. Pak se blížil čas, kdy se měla narodit. Ještě však nebylo rozhodnuto. Jak se vlastně člověk může rozhodnout o svém životě ještě před tím, než se narodí?
Ještě neznala své jméno. Neexistovala. Byla jen Cosi nepopsatelného Kdesi. Ležela před ní otázka, vznášela se ve tmě, která nebyla tmou, neboť Tma ještě neexistovala. Neexistovalo ani Nic, protože i takové Nic je něco. A přesto jediné, k čemu se to dá připodobnit je hloupé duchařské přirovnání. Takže její podstata se vznášela v prázdnotě, kterou si nejspíš představíte jako cosi tmavého. Její duše ještě neměla tělo, proto byla čímsi, co by mohlo dobře popsat světlo. Můžete si proto představit tmu a uprostřed ní vznášející se jasné světlo, které přímo cítí tu tíhu výběru, kterou musí podstoupit. Cítí, že už tu dlouho nebude, jediné, co tu vlastně platí je čas, který je dlouhý podle toho, jak je chápán. A proto teď, když musela jednat rychle, čas neúprosně ubíhal a ona cítila, že pokud se nerozhodne její světlo pohasne a spolu s ním i tma, protože pokud nebude světla, nebude ani tmy.
Ale jí bylo předurčeno žít. A proto chápala, co to je život a rozhodla se vybrat si dle svého nejlepšího úsudku. Ale představte si světlo, které není světlem a které nikdy nežilo, ba dokonce neexistovalo, jak se má ono světlo nesvětlo rozhodnout?

Proč si nepamatujeme dětství? Já si nepamatuji svůj první křik na tomto světě, nepamatuji si, jaké jsem měla pocity, když jsem poprvé uviděla utahaný, ale spokojený obličej své maminky. Chtěla bych to znát, ale jediný důkaz toho, že to všechno bylo jsou jen staré fotografie v rámečcích na stěnách. Tohle jsou jen divné úvahy způsobené neskutečnou nudou, kterou teď pociťuju. Přišla jsem domů ze školy se štosem úkolů, které je potřeba udělat, ale nemám na to ani chuť a ani náladu, a když tyto aspekty chybí, chybí také čas. Čas se zaplní čímsi bloumavým a nezáživným - třeba jako psaním tohoto. Někdy mám pocit, že mě opustilo štěstí.
Ale co je to vlastně štěstí? Znala jsem jednu holku. Tedy vlastně znám jednu holku, už jsem jí tak dlouho neviděla, že mi to připadá jako vzdálená minulost. Asi to muselo být hodně dávno, jelikož si nedokážu vzpomenout, jak se jmenovala, ani jak vypadala, ani kdo to vlastně je. Jen mi přijde divné, že pokud to bylo tak dávno, jakože jsem se s ní dokázala na toto téma bavit? To ale není důležité. Nejspíš budu od přírody hodně sklerotická.
Nazvěme jí třeba Karolínou, protože mě to právě napadlo. Karolína mi vyprávěla o svém první dni na střední škole. Jak se neskutečně bála všeho s tím spojeným. Bála se, že se jí spolužáci nebudou zamlouvat, že budou divní, nepříjemní, zlí. A pak přišla do třídy, sedla si do čtvrté lavice u dveří, jak si vždycky přála, protože jedině tam bylo místo, přímo za holku s havraními vlasy, která se na ní otočila a možná trochu bázlivě, ale vřele a přátelsky jí pozdravila. A tak Karolína objevila kamarádku - velice dobrou kamarádku. Brzy se ukázalo, že toho mají spoustu společného. Karolíně to připadalo jako sen. Rozuměla si se všemi ve třídě. Všichni byli neskutečně milí, obětaví a hodní, ale ne tím trapným vlezlým způsobem. Ne, byla to ryzí hodnost, která Karolíně vyhovovala. Byla spokojená a šťastná.
Když mi tohle vyprávěla, prostě jsem podotkla, že má štěstí. Karolína se trpce zasmála a ve vypravování pokračovala. Jak byl začátek krásný, tak byl další průběh
vztahů ve třídě katastrofický. Začalo to úmrtím spolužáka, následnými hádkami, rozepřemi, výsledkem čehož musela Karolína ukončit studium. Řekla mi, že si myslí, že si tehdá tam na začátku vyčerpala všechno štěstí, jenže štěstí musí vždy doprovázet smůla a ta se jí pak stejným nepříjemným způsobem vrátila.
Pak jsem znala, teď vlastně přemýšlím odkud, jednoho kluka, který mi vyprávěl jiný příběh. Bylo to o tom, jak když přišel na střední, všichni ho nenáviděli. Byli na něj zlí a oškliví, posmívali se mu a šikanovali ho. Jednoho dne si prostě řekl dost a požádal o přeložení do vedlejší třídy, která měla sídlo v jiné budově, takže její žáky neznal. Tam teprve poznal skutečné přátele a vůbec pojem slova přátelství.
Ze začátku měl smůlu a pak zase štěstí.
Kdy já dostanu svou dávku štěstí a zda vůbec? Nemám tušení.

Duše se zatřepotala náhlou radostí, jak pocítila správnost svého rozhodnutí. Narodila se s myšlenkou, kterou sice téměř hned po procitnutí zapomněla, ale ta myšlenka byla zároveň rozhodnutím. To znělo prostě: Chci rozdělit všechno své štěstí pravidelně na celý život…

 


Komentáře

1 Bára Bára | Web | 17. září 2010 v 22:47 | Reagovat

život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře .. jinak moc hezky píšeš :)

2 Wicky Envy Leviathan Wicky Envy Leviathan | Web | 17. září 2010 v 23:00 | Reagovat

XDD WHoaaaaaaaa fakt sa mi paci styl tvojho pisania XDD Take pravdive,noo a mam podobne pocity

3 Sense Sense | 18. září 2010 v 15:57 | Reagovat

Děkuju vám :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama