Neznámí lidé

5. září 2010 v 19:25 | Sense |  Ze života snílka
Zdravím.
Asi se potřebuji odreagovat (jak jinak), takže jdu napsat článek.
Situace: Ležím v měkké studené trávě. Stmívá se. Na nebi jsou vidět poslední rudé červánky. Všechno ostatní světlo vcuclo několik "pouličních" lamp. Všude je prostor. Jen málo domů a drátů a daleko široko lesy, louky, pole. A já jen ležím, srdce v hrudi bije jako splašené a mám výhled na tu krásu přes síť ve fotbalové brance. Na nebi září prvních pár hvězd - tak málo, že bych je na jedné ruce spočítala. A pak mě napadne, že jsem právě v téhle chvíli bezmezně šťastná. A spolu s tím se dostaví poněkud zoufalý strach z budoucnosti. A tak se ho prostě a jednoduše zbavím.
Vyskočím na nohy. Už mi ani nepřijde divné, že stojím o centimetr víš, nad zemí. Je to tak správně.
"Hraju!" řeknu prostě, zpracuji přihrávku a pravou nohou ve velice pohodlné kopačce po bráchovi vystřelím placírkou na bránu - přesně do levého růžku a "Gól!" Zpracují další přihrávku a přihraju ségře, ta míč vystřelí na bránu a upadne...
Cestou zpátky - už byla tma, jsem měla pár sekund na přemýšlení a napadlo mě, že takhle bych mohla žít. Představila jsem si, jak každé ráno vstávám do školy a jdu na autobus. Vadilo by mi asi vstávat tak brzo, ale pak jsem si představila, jak jdu zachumlaná do bundy, v uších hudbu a všude "bílá". Ranní blyštící se rosa a klid. A řekla si, že by mi to nevadilo. Pak bych byla ve škole a vrátila se domů, kde bych si udělala úkoly a šla ven. Ale ne jako v Praze. Tam přijdu domů a sednu ke knížce, k počítači, ale ven se mi mnohdy nechce, protože to ven znamená městský ruch. Žádný klid, to ne, jen spousta lidí, které míjíte.
(A lidi strachem nezdraví - K. Kryl.)
Žádný odpočinek od lidí, po dni učení a míjení davů na chodbách. Stačí se jen podívat z okna a jsou tam lidi. Všude... Nemám prostě ráda davy. To, jak se jimi proplétám, kličkuju, uhýbám, občas zamumlám prázdné "Pardon". A tady bych šla ven a odpočinula si od nich. Pak si možná sedla k počítači, ale jen proto, abych psala, nebo něco takového a pak bych šla ven, podívat se na západ slunce. A další den byhc byla skutečně odpočatá.
Ale to byl jen takový záblesk. Když už jsme byli doma, tak jsem nasála vůni a připadala mi tak povědomá a uklidňující. Vzpomněla jsem si na doby, když jsem byla malá... Sedli jsme si k ohni a povídali si a pak šli dovnitř, do tepla a pak si šli lehnout a já usnula. Doma v Praze mi usínání trvá třeba dvě hodiny. To je normální běžný průměr. Převaluji se, přemýšlím, co bude zítra a mám z toho strach, protože jsem si tady prostě vůbec neodpočinula. Ale na chalupě to bylo fajn. Usnula jsem do půl hodiny.
Obyčejně jsou mé sny děsivé, dusivé, nepříjemné, strašidelné... A teď jsem se probudila a vzpomněla si - naprosto jasně na jediný sen, který se mi zdál. Letěla jsem. Vždycky jsem se jen odrazila od země a pak se vznesla kus nad zem. Vnímala jsem zemskou přitažlivost a trochu na mě doléhala, ale přesto jsem vydržela ve vzduchu. A pak zase klesla a znovu se odrazila. Bylo to nádherné...

Proč jsem to psala? Tenhle víkend jsem si hrozně užila. Bylo to skutečně odreagující. Občas jsem si vzpomněla, co mě čeká doma a v srdci se mi usídlila panika a začalo mi být špatně, ale pak to zase přešlo. Zapomněla jsem na to. Ta panika je nejen ze školy, ale hlavně ze Seznamováku, hlavně z dalších antibiotik, které tam budu brát. Je mi po nich hrozně zle. Mám pak ošklivě rozhozený žaludek... a to nechci. Ale máma mě doma prostě nenechá...
Jde o to, že mám strach z lidí, které neznám. A tyhle jsou právě takoví. Vím, všichni říkají, tak je poznáš, ale toho já se právě bojím. Intuice mi říká, bude to špatné. Zatím mi tam nikdo úplně nesedí a já se bojím, že poznám, že to není jen nějaký dojem.
Tento článek snad splnil účel, chvíli jsem na to nemyslela. Teď se mějte. Já si budu ještě pár hodin snít a pak budu tvrdě uvržena do reality. Kdo ví, jestli vůbec usnu...
 


Komentáře

1 Long Long | 5. září 2010 v 21:35 | Reagovat

:) Na chvilku jsem tam byla s tebou..
Seznamovák neřeš - můžeš přece kdykoli odejít.. Nějak bylo a nějak bude.. Kdo ví - třeba je to tvůj domov, vysněný, budoucí..
Jdu si pustit Karavanu mraků..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama