3. City vrahů

20. září 2010 v 20:49 | Sense |  Sedmé dítě sedmého syna
Jsme vyčerpaná.


"Vysvětlíš mi, proč?!"
            "Sinné uklidni se."
            "NE! Jak se mám uklidnit?! Celé mé dětství jsi mě učil zacházet s mečem. Neumím nic jiného. Jen samý výpad a úhyb. To není dobré pro život. Víš vůbec, co jsi ze mě udělal?!" vykřikla.

Kdyby její oči mohly měnit barvu, rudě by žhnuly. Třpytily se v nich slzy vzteku. Pěsti měla zatnuté, rty si rozkousla do krve. Vlasy po ramena měla zacuchané, v obličeji byla rudá zlostí. Koran jakoby se náhle zmenšil. Autorita byla ta tam. Krčil se před svou adoptivní dcerou a nevěděl, zda se má bát, křičet na ní, nebo se prostě omlouvat.
"Jsem ti samozřejmě vděčná, že jsi se mě ujal, ale proč tohle?!"
"Já…"
"Ano?! Odmalička mi tlučeš do hlavy, kdo je dobrý a kdo ne, kdo udělal jakou chybu a jak využívat nepřítelovi
slabiny. Nikdy jsem nevařila, nevyšívala, netkala, nic! Jsem já vůbec holka?!"
"Samozřejmě že…"
"Chtěl jsi syna?! Máš ho mít, stojí tu před tebou. Neumí nic, pro praktický život bez prolévání krve je nepoužitelný."
"Syn nezná slitování…"
Slzy smutku převládly.
"Já jsem dcera."
"Ta nejlepší dcera. Pochop mě, snaž se být teď trošičku empatická a pochopit proč jsem to všechno dělal."
Zavřela oči.
"Poslouchám," řekla.
"Ty nejsi jen tak obyčejná dívka."
"A kdo co tedy jsem?"
"Jsi sedmé dítě sedmého syna."
"Cože?"
"Tvoji rodiče tě odložili, protože jsi měla být syn. Sedmý syn sedmého syna, ale místo tak očekávaného syna se jim narodila krásná dcera. A oni jí odložili na mém prahu. Neměla jsi mít žádné výjimečné schopnosti, ale stalo se. Neoplýváš žádnou kouzelnou mocí, ale umíš skvěle ovládat meč, používáš mozek."
"Takovým tréninkem bys toho dosáhl u každého."
"To není pravda. Už když jsi byla malá, porážela si mě stejně snadno, jako si jiné děti házeli míčem."
"A proto jsem se to musela učit?!"
Nechápala. Chtěla běžet…Pohyb vždycky tak kolébá cholerické emoce.
"Musíš se zbavit kouzel. Nesmí se dostat do lidských rukou. Učil jsem tě, abys jednoho dne dokázala porazit kouzelníka."

"Fajn, jak to mám provést?"
Muže to zjevně zaskočilo, nejspíš nečekal pozitivní ohlas.
"Děláte si ze mě legraci, Sinné, nebo skutečně přijímáte mou nabídku."
"Totiž," zatvářila se zkušeně a obchodnicky. "Samozřejmě podle toho, kolik mi zaplatíte."
Muž se rozesmál.
"Nebojte, peníze budou a nebude jich mnoho. Co byste řekla…" ztlumil hlas do tichého šepotu, který se spolu s kapkami deště vsákl do země.
"Dobrá," přikývla.
Znovu se podivil, jak dokázala ovládat své emoce. Taková spousta peněz. Jakoby jí an tom však nezáleželo.
"Ptám se vás znovu, jak to provedeme?"
"Samozřejmě již mám vymyšlený plán. Je tak skvělý, že máte spoustu času na přípravu."
Odfrkla si.
"Za několik dní to má totiž přijít. Víte, kdy je působení kouzel nejsilnější? Možná vás to nepřekvapí, je to skoro klišé, ale ano, je to tak. O půlnoci až nastane úplněk. Přesně v tu dobu mají kouzla nejblíže zemi. Existuje jedno místo, kde jsou ještě silnější, než všude jinde. Právě tam se před pár dny vypravil, samozřejmě tajně, král s kouzelníkem. Nemají sebou žádnou stráž, nikdo o jejich cestě neví," samolibě se usmál a pak pokračoval: "Budete mít příležitost ho zabít."
"Ho?"
"Je."
"Počkejte, chcete po mě, abych zabila kouzelníka a abych zbavila téhle země krále?"
"Ano Sinné, přesně tohle chci."
"Jedna hlava, nebo dvě, záleží snad na tom?"
            Byla tady. Přímo na tomto místě seděla pod jednou střechou s mužem, který jí chtěl zaplatit za něco, na co čekala celý život. Za něco, k čemu byla stvořena. Jediné, k čemu jí to zatím bylo dobré, byl prostý cíl. Doufala, že až takto splní své poslání, pak…pak bude v klidu žít. Byl to tajný sen nájemného vraha. Mít vlastní rodinu. Ta slova zněla tak krásné. Dům. Rodina. Děti. Myslela si vždycky, že je nezávislá a nechce se vázat, že je to toulavá divoška, ale pak se toulala a zjistila, že takhle by žít nedokázala. Ne navždycky.
            "Nebojte se, nebudete sama."
            Bodlo jí u srdce a přejel jí mráz po zádech. Bude po ní chtít, aby s někým spolupracovala?!
            "Prosím?"
            "Říkám, nepošlu vás jako jedinou na nejméně tři muže. Nějaká osobní stráž tam jistě bude a to mi věřte, že bude zatraceně dobrá. Nejste jediná najatá."
            "Kde jste vzal tolik peněz?"
            "Ten druhý to udělá za míň."
            Probodla ho pohledem.
            "Většina z peněz, které vám dám mi sama přinesete."
            Další probodnutí.
            "Řekněme, že král má v plánu uplatit strážce kouzelného místa."
            "Dobře. Teď mi řekněte, kde mám v kolik být a já tam budu, zlikviduju krále, kouzelníka a toho jejich strážce, seberu peníze…"
            "Spíš se sejdete na místě, které vám ukážu na mapě s tím druhým a pak společně zaútočíte…"
            "Nejradši pracuju sama," řekla.
            Nijak to neokomentoval.
           
            Natáhla se na mokrý mech, hlavou k obloze. Snášely se z ní kapky deště, ale jí to nijak netrápilo. Líbilo se jí to. Říkalo se o ní, že je to nebezpečná nájemná vražedkyně, jejíž jediným citem je vztek. A koneckonců, byla to pravda. Cítila jedině vztek a pak možná strach z lidí. Za vztek se skvěle schovávají ostatní emoce. Smutek tak jednoduše přeroste v nenávist. A nenávist tolik nebolí. Vyhýbala se bolesti a nenáviděla. Myšlenky upínala k budoucnosti a své vlastní naději, že až to všechno skončí, bude třeba šťastně žít. V návalech sebelítosti tomu sice ani trochu nevěřila, ale to byly jen slabé chvíle.
            Zavřela oči a tak jako mračna vypustí déšť, vypustila ze zavřených víček horké slzy. Plakala poprvé od chvíle, kdy jediný člověk, kterému kdy věřila - její otec a učitel, promluvil svá poslední slova a pak vydechl naposledy.

            "Pamatuj si, že osud se nám může zdát krutý a nelítostný, ale pokud ti to tak bude připadat, uvědom si, že mohlo být hůř a že vždycky může být lépe. Bij se za naději, má jediná dcero…"
 


Komentáře

1 Leňulí Leňulí | Web | 20. září 2010 v 21:03 | Reagovat

Poutavý děj, na tenhle blog jsem se sice dostala poprvé, ale zajímá mě, jak to bude pokračovat dál. =)

2 Long Long | 21. září 2010 v 8:20 | Reagovat

I nenávist bolí..
Je to pěkné.. Nejvíc se mi líbila věta: ztlumil hlas do tichého šepotu, který se spolu s kapkami deště vsákl do země. :)
A ten konec je samozřejmě také nádherný.. Pěkně a ve správný čas prokládáno se vzpomínkami..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama