2. Nájemný vrah

1. září 2010 v 17:17 | Sense |  Sedmé dítě sedmého syna
Chytla mě psavá (rozumějte: potřebovala jsem se odreagovat, už na mě zase leze strach ze školy) a tak jsem za zvuků Tool (našla jsem na youtube poměrně hezký verze nějakýho člověka, co to hrál na piáno) napsala další kapitolu. Děj se rozbíhá :o). (Já bych taky nejradši utekla.)


"Levá, teď! Pravá! No tak Sinné, nekoukej na ty holuby! Braň se!"
            "Když mě to hrozně nebaví."
            Děvčátku bylo sotva osm let. Mělo na krátko ostříhané vlasy a z dálky vypadalo jako kluk.
            "Tati, nepůjdeme dělat něco jiného?"
            Koran si povzdechl.
            "Deset minut."
            Dívenka se zamračila a bez známky soustředění učinila krátkým dřevěným mečem nečekaný výpad. Koran se jen tak tak vyhnul.
            "Vida!" zvolal. "Jde ti to!"
            Sinné protočila panenky a pokusila se o další úder.
...

            Nechtělo se jí přes náměstí, ale chtěla si zkrátit cestu. Rozpršelo se. Nikdo naštěstí venku nebyl. Byla už skoro tma a všichni věděli, že zdržovat se venku po setmění se nevyplácí. Míjela vývěsní tabuli, kde vysel vodou zvlhlý pergamen označený královskou pečetí. Už se nedalo přečíst, co na něm stálo. Přesto na to pohlédla s nenadálým odporem, jakoby to nebyl jen kus papíru, ale něco velice, velice odporného. Nadechla se a vydechla. Hodila si přes hlavu kápi, která ve chvíli ztmavla přívaly vody, které se valily z oblohy. Vykročila do tmy, do nedalekého lesa. Pomalu, rozvážně, jakoby pršící kapky byly jen vzdáleným snem.
...

            "Musíš si uvědomit, že jsou špatní. Nejsou jako my. Není to správné, ani přirozené. Zahrávají si z věcmi, které jim nepřísluší. Nemůže z toho vzejít nic dobrého. Ty síly jim nikdy. Nikdy! Nepatřili! A oni je sprostě ukradli…"
            "Ale kdo, tatínku?"
            "Král… To on, nebo respektive nějaký jeho poskok. Nikdo přesně neví, kdo se za tím schovává, ale je to pro krále a ten v tom má jistě prsty. Ale sám by to nedokázal. Nikdy. To jen pokud se stane něco, řekl bych, poměrně neobvyklého."
            "Co?"
            "Pokud se narodí sedmý syn, sedmého syna. Pokud se to stane, obdrží tento chlapec jakési, řekněme síly, které se dají použít jako klíč. Klíč, který odemkne zakázané. Kouzla… A ty pak přejdou na to dítě a ono se stane mocným. A král pak jeho moc využije."
            "Říkáš pokud, jak víš, že se to stane?"
            Koran se zamračil.
            "Už se to stalo. Ten chlapec je jen o něco málo mladší než ty. Král si ho vychová pro svou potřebu a až dospěje…"
            "Stane se mocným."
            "A král bude jeho moci využívat, jak bude jen chtít. Chci, aby sis uvědomila, že kouzla jsou špatná. Nikdy nepatřila lidem. Dřív tu byly kouzelné bytosti, které je směly využívat. Ale ty bytosti je nezneužívaly, nikdy. Bytosti zmizely, teď tu vládnou lidé. A zmocnili se pradávných kouzel a chtějí je využít. A pokud se to povede, a věř mi, že se to povede, už se to stalo, dřív, dopadne to špatně, moc špatně."
            "Slib mi teď jedno," řekl Koran.
...

            Původně se jí tam nechtělo jít. Byla jako vždy zhnusená sama sebou, ale rozhodla se, že to riskne. Potřebovala peníze, jestli toho chtěla na nějakou chvíli zanechat. Stále si říkala, že je to jen přechodná doba, než přijde její úloha ve hrách osudu, ale trvala nějak moc dlouho a ona nic jiného neuměla. Koran byl v jistých věcech tak hloupý.
...

            "Sinné, pojď sem na chvilku."
            "Ano, tati?"
            "Chtěl jsem s tebou mluvit, viš…" nevěděl, jak pokračovat. "Není to pro mě lehké, a pro tebe už vůbec ne. Chtěl jsem ti to říct dřív, ale…"
            Podivil se, proč dívka nevypadá ani příliš překvapeně.
            "Chtěl jsem ti říct, že nejsi moje dcera, totiž pokrevní…"
            "Já vím, tati."
            "Cože, ale jak to?"
            "To Alektra. Ale je to už dávno…"
            "To že nejsi moje dcera nemění nic na tom, že tě za svou dceru považuji. A jsem moc rád, že jsi se objevila na mém prahu…"
...

            A tak se rozhodla vyhledat ,Člověka, který shání nájemného vraha'. Už se to označení docela profláklo, napadlo jí. Ale co jiného vlastně je? Zabíjí pro peníze. Zabíjí za peníze. Chladnokrevně.

            "Jsem tady," prohlásila. Nerada začínala nové konverzace.
            "Á," prohlásil ten člověk. Nebylo příliš poznat, co je to zač. Měl tmavý plášť a kryl se ve stínu narychlo postaveného přístřešku. Našla ho díky ohni, který si ne příliš prozřetelně, rozdělal.
            "Počkejte," zarazil se, když přicházela blíž, "vždyť jste ale dívka."
            Cítil mrazivý pohled, který se mu zabodl do tváře bez obličeje.
            "Totiž, žena, chtěl jsem říct."
            "Ale dost protřelá, ve svém řemesle."
...

            "Myslím, že je čas zase tě ostříhat."
            Vrhla na něj zlý pohled.
            "Copak?!"
            "Mě se ty vlasy líbí. Není mi taková zima a můžu se jimi krýt před lidmi," řekla.
            "Kvůli tomu, že se po tobě ohlédl jeden vesnický buran si je dlouhé nechávat nemusíš."
            "Tati! Vždyť o to přece nejde, ale jsem jediná holka, co vypadá jak kluk."
            "Trefné," řekl Koran.
            "Proč bych měla mít krátké vlasy," zamračila se.
            Koran vydechl.
            "Dobře, tak já ti to tedy vysvětlím. To kvůli boji. V boji vlasy nejsou praktické. Vlezou ti do očí a ty si nevšimneš úderu. Snižují ti rozhled do stran."
            "Mohla bych si je vázat stužkou."
            "Jsi tvrdohlavá."
            "Mohla bych, ne?"
            "Tak na co bys je pak měla dlouhé."
            "Prostě tak."
            "Jen počkej až chytneš vši."
...

            "No dobrá, tak si tedy přisedni."
            Člověk se posunul, aby Sinné uvolnil místo. Ta si s mírným odporem sedla vedle muže a stáhla si dolů promoklou kapuci. Měla poměrně krátké, vlnité vlasy stažené proužkem kůže.
            "Takže," uchechtl se, "nájemná vražedkyně."
            "Dá se to tak říct. Koho potřebujete zlikvidovat?"
            "Dobře, řekl bych to asi rovnou na rovinu, když už tu tak sedíme pod jednou střechou."
            "Hm."
            "Už jsem o vás slyšel, Sinné. Dozvěděl jsem se také o tom, že chováte silnou nenávist ke králi a ke kouzelníkovi. A že jste, co se týče boje s mečem, velmi šikovná."
            "Hm."
            "Avšak co se týče mluvy…"
            "Řeknete mi už co chcete?"
            "Ach jistě. Pospícháte snad?"
            "Já ani tak ne, ale vy byste měl. Je tma a déšť a zde je oheň…a jídlo. Zvěř by se mohla stahovat."
            "Chápu," řekl stroze.
            "Takže?"
            "Co takhle, kdybyste zabila sedmého syna, sedmého syna, kouzelníka osobně?"
 


Komentáře

1 Long Long | 1. září 2010 v 18:41 | Reagovat

Je zajímavé, jak to prokládáš tou minulostí.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama