Tábor

2. srpna 2010 v 10:38 | Sense |  Ze života snílka
Zdravím.
Jsem zpět.
Tedy vlastně vrátila jsem se už v sobotu, ale každý návrat z tábora je šok, ze kterého se musím vzpamatovat. Hlavně, musím se vrátit do reality. Což se mi úspěšně povedlo...a krutě jsem narazila.
Víte, měla jsem strach. Strach, kým tam budu, jak tam budu zvládat své poměrně časté záchvaty úzkosti, zoufalství, sebelítosti. Ale přijela jsem tam, stala se obyvatelkou srubu číslo 4 a členkou oddílu Metalisté z Tucsonu (ten přídomek nám byl udělen) spolu s jednou senzační holkou, která spoustu věcí vnímá podobně jako já. A tak jsme se spolu nechaly fascinovat loukou, nad kterou se skláněly temné mraky a vyprávěly si. A rozhodně se nenudily. Přestože hlavním objektem našich rozhovorů byl její nejlepší kamarád, který, jak prohlásila, je jako já (Sense), jen ještě hodnější. Bylo to tam jako v jiném světě. Všichni dali pryč svou masku z "reálného" světa a vytahovali jí jen občas, když se zděšeně dívali do zrcadla v koupelně a nadávali na to, jak vypadají a co to mají na sobě. Ale takové občasné výstřelky jen oživovali to, co tam bylo.
Měla jsem strach ze spousty věcí. Nakonec se ten nejhlavnější a nejděsivější ukázal jako planý (vím, jsem pesimista) a ani ty ostatní nebyli příliš silné a zanedbatelné. A tak tu byla hra, která mě letos nebavila a nedokázala jsem se do ní vžít, ale to nevadilo, jelikož jsem se stejně nenudila, s Val, když už jsme vážně nevěděly o čem mluvit, jsme se opět stočily ke kamarádovi (často), nebo hrály dračák (jednou). Byly jsme tam za "kachny" (jak nás nazval jeden cvok), jelikož tam nikdo v tomto směru horší nebyl. Být tam sama, takhle by mě jistě neoznačili, ale já nebyla sama a tak jsem byla součástí davu, ale přitom né odstrčená. Byl tu srub číslo 4 a prokecané večery nesmysly, i když ne tak úplnými nesmysly. Byla tam jedna výborná holka, která vytahovala ze slov ještě víc, než já (:oD) a na to ostatní jsem měla Val.
Nepropadala jsem žádným depresím, protože na to prostě nebyl čas. Téměř nikdy jsem nebyla sama. Což mi na jednu stranu vadilo, ale na tu druhou jsem se alespoň nemusela tolik trápit zbytečnými otázkami, které stejně nikam nevedly. Večery u ohně byly špatné, nevím proč mi vždycky přišly hrozně krátké. Pět písniček za večer prokládaných vyhlašováním výsledků. Ale i tak.
Zlepšila se mi fyzička. Uběhnu toho víc, vydržím toho víc, snad jsem i něco zhubla, každopádně po příjezdu jsem si připadala v tomto směru dobře.
Viděla jsem tam překrásný úplněk. A zažila chvíle, kdy jsem nebyla sama. Byl tam řád, což jsem potřebovala. Spolu s ostatními jsme proklínaly nástupy a ten pitomý zvonek, který je vždycky ohlašoval.
Hrála jsem stužkovanou, zjistila jsem, že jsem v tom docela dobrá. Příjemný pocit.
Ke konci už se začaly projevovat stesky po domově, po čaji, po samotě, ale teď si uvědomuju, že to částečně byla jen taková idea toho všeho. Že jsem tam byla šťastná, protože jsem byla volná. Volná od reality, která na mě dopadala jen v některých chvílích. Volná od osamocených depresivních nálad. Byly tam chvíle, kdy bych, být sama, si dost zoufala, ale já sama nebyla a tak jsem to přešla, skousla, polkla a přešlo to.
Jediné co mě dělalo smutnou byly některé děti. Totiž jezdí tam s námi vždy pár dětí z Dětského domova. V některých chvílích jsem si vybavovala tu odlišnost. Byl tam jeden kluk, který mi připadal neskutečně hodný, jen zavřený ve své bublině fantazie, protože realita byla moc krutá. Většina ho moc neměli rádi, protože se čas od času potřeboval projevit a dělal to jim, ne zrovna pochopitelným, způsobem. Ale já věděla proč takový je. Jen mám strach, že mu jednou někdo tu bublinu praskne a on zůstane sám napospas světu...tak krutému světu.
Ale tam...tam nemělo cenu se tím trápit. Byl to uzavřený svět bez vnějších zásahů.
A teď jsem TADY. A všechno se to na mě zase sype. Jsem sama. Tam mě mnohokrát napadlo, jak to bude po táboře a možná to ještě není ztraceno, zrovna dneska se s nimi uvidím, ale mám strach, že zase nasadí masky, které k životu potřebují. A už to nebude ono.
Takže sama, s několika neřešitelnými problémy na krku. Nevím, jak to tu ten týden vydržím. Zvykla jsem si na společnost, na to nebýt sama a teď jsem a neumím si s tím poradit. Chci se vrátit do snění.

Ne, nechci se vracet do deprese, budu se snažit s tím něco dělat. Nechci už být slaboch, který sem prostě napíše: Jsem v depresi, jsem na dně, litujte mě. NE! Není mi dobře, neumím žít, ne takhle, ale budu se snažit. Zaplnit dny něčím užitečným, přežiju je, pak přijde možná chalupa u bratrance, pak týden dovolené s rodiči, ale i s bratrancovou rodinou a snad ještě s někým, pak ještě ten týden a pak nová škola. Třeba...třeba se to zlepší.
Víte, Val mi poskytla zvláštní náhled na svět. Náhled částečně mýma očima a částečně náhled, kdy když se na ten svět takhle dívá s někým, najednou to není prázdné a bezútěšné. Chci si držet naději, že o tak jednou budu mít taky. Nechci se smířit s propadem na dno.
Nechci.
 


Komentáře

1 Illian Illian | Web | 2. srpna 2010 v 11:32 | Reagovat

Ale ty nejsi sama. Tedy, jestli se dá počítat podpora lidí on-line :) protože mou podporu určitě máš. Je skvělé, že sis to užila. Vidíš, říkala jsem, že to nebude tak strašné, ale já toho napovídám.
Taky mě napadlo, že ten pocit osamění když se vrátíš z tábora je v lecčem podobný tomu, když se vlastně vrátíš odkudkoliv - tedy třeba z dovolené co trvá déle jak dva dny. Prostě mám pocit, že by člověk chtěl být tam, ale svým způsobem je rád, že je doma. Asi plácám nesmyly, což dělám docela často.
Už se těším na další tvé články. Musím přiznat, že mi docela chyběly. Máš totiž, řekla bych, unikátní styl psaní, který se mi moc líbí. :)

2 Sense Sense | 2. srpna 2010 v 11:51 | Reagovat

:o) Ach jo, díky za vás on-lini. Ne, mělas pravdu. Jsem asi dost citlivá na změny a teď k jedné došlo a já se s tím zase nedokážu srovnat.
Vlastně, nemám co se nudit, vždycky můžu psát. :o) Unikátní styl? Heh, děkuju.

3 Faira Faira | Web | 3. srpna 2010 v 16:39 | Reagovat

Taky jsem ráda, že si zpět a těším se na další pěkný čtení.
Chce to sílu, na to vyrovnávání se vším, a tu najdeš v sobě, stačí jen věřít. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama