1. Jméno

29. srpna 2010 v 15:25 | Sense |  Sedmé dítě sedmého syna
Seznamovací věc.


I po tolika letech stále cítila jakýsi druh odporu. Odporu k sobě sama. Zatla však zuby a vytáhla z již ochablého těla dlouhý zkrvavený meč. Muž, který se válel v tratolišti krve měl v očích překvapený výraz. Ústa měl mírně pootevřená a v ruce stále pevně držel váček s penězi.
"A helemese," řekla. "Dostala jsem přidáno."
Vytrhla mrtvole měšec z ruky a muže srovnala do jakési přiměřené polohy. Prsty mu přiklopila víčka a jakoby to snad měla nacvičené, řekla: "Tvým vrahem je Jan z Kertonu, já za něj vraždu pouze vykonala." Pak tichým hlasem dodala: "Odpočívej v pokoji...a odpusť mi."
Sinné se zhluboka nadechla, otřela chladnou krvavou čepel do tmavě zeleného špinavého pláště a vyrazila do noci.
...

"…něco s tím uděláme," řekl.
            "A co s tím chceš jako dělat?!" vykřikla žena. Kdo by řekl, že v sobě bude mít tolik síly.
            "Můžeme mít ještě jedno…"
            "Sám víš, že to nejde! Už to nebude ono, ne, když tu bude ona!" pokynula hlavou k dřevěné kolébce, ve které poklidně, ničím nerušena, spala první dcera sedmého syna.
            "Nebude to dokonalá linie, ale alespoň něco. Já jsem sedmé dítě svého otce, sedmý syn a ona je mé sedmé dítě. Naše příští dítě jistě bude syn a bude stále sedmým synem."
            "Ale osmým dítětem."
            "To se nedá nic dělat."
            "Ale i kdyby. Já už další dítě mít nemůžu, víš co říkala Irina."
            "Samozřejmě, že vím co říkala. Říkala, že další dítě může být risk, ale my to zkusíme risknout, ne?"
            "I kdyby, jí si nechat nemůžeme."
            Pokrčil rameny a zahleděl se na novorozeně zvláštním pohledem.
            "Ne, to nemůžeme udělat!" znovu vykřikla žena. "K tomu mě nepřinutíš."
            "Nebudu tě nutit, ty víš, co je pro ní nejlepší."
            Žena vyčerpaně klesla na stoličku u kolébky. Vypadala najednou zase tak staře.
            "Vím, že tady zůstat nemůže. Dceru si nemůžeme dovolit, máme-li se pokusit…"
            "Musíme. Je to náš lístek odsud."
            "Já vím… Jen mám prostě strach, co s ní bude. Navíc, lidé…"
            "Něco vymyslíme."
            "Ano něco! Ale kdy?!"
            "Neboj se."
            "Nemám se bát?! Já se nemám bát. Ne, ale ona by měla."
            Holčička se v kolébce neklidně zavrtěla.
            "Jak jí pojmenujeme?" zeptala se žena.
            "Jak jí pojmenujeme, jak jí pojmenujeme. Pche! Měl to být kluk."
            "Měl, ale není. A ona si zaslouží jméno."
            "Pojmenujeme jí a odložíme. To myslíš?"
            Žena si povzdechla.
            "Ano, tak to musí být."
            "Ale kam, kam přijde?"
            Bylo ticho. Veliké hodiny nad dívčinou kolébkou tiše tikaly jakoby odpočítávaly její čas do chvíle, než bude odložena.
            "Když jí položíme," začal Laivir tiše a pak jakoby jeho hlas opět získal na síle, "Koranovi před dveře, ujme se jí."
            "Jak si můžeš být tak jistý?"
            "Je to můj bratr. Nemá jediné dítě a veliký dům. A má laskavé srdce. Postará se o ní. Bude jí tam lépe."
            Žena mlčela. Nadechla se a zhluboka vydechla.
            "Ale jak to uděláme? Tvůj bratr ví, že jsem byla těhotná a pak se mu najednou před prahem ocitne dítě a to naše se záhadně vypaří…"
            Muž se zamračil, jak usilovně přemýšlel.
            "Nikdo kromě Iriny neví, že to dítě se narodilo dokonale zdravé," spustil. "Řekneme, že dítě zemřelo, že několik hodin po porodu jsme ho našli v kolébce bez dechu. Nebude to divné, děti v tomto věku umírají často."
            "Ale Irina…"
            "Nevím, jak bude reagovat Irina. Ale přesto se o to musíme pokusit."
            "A tu malou," kývla žena opět ke kolébce, "odneseme ke Koranovi ještě dnes v noci."
            "Za nějaký ten den se dozví, že naše dítě nad ránem zemřelo. Uděláme jí malý hrobeček nahoře pod lípou, řekneme, že si nepřeješ nic většího, že toho na tebe bylo příliš…"
            "A za nějaký čas budeme moct mít nové dítě."
            "Jako náhradu za zemřelou dcerušku."
            "Sedmého syna…"
            "…sedmého syna."
            A tak bylo sedmé dítě sedmého syna zabaleno od tlustých přikrývek a připraveno na krátkou noční vycházku, ze které se nikdy nemělo vrátit.
           
            "Co to děláš?" zeptal se Laivir své ženy, která se hrbila nad nízkým stolkem.
            Provinile se na něj podívala.
            "Musíme jí dát jméno. Chci, aby na nás měla nějakou památku."
            Muž si jen odfrkl.
            "Nechceš ho vymyslet se mnou?"
            "Co záleží na tom, jaké bude mít jméno…"
            "Mě na tom záleží!"
            Viděl, jak jí po tváři sklouzla zbloudilá slza.
            "Tak dobře."
            Ústa se jí roztáhla do úsměvu a v uplakaných očích zazářily jiskřičky.
            "Bude se jmenovat…Sinné."
...

"Jane? To jsem já."
"Neřvi tak, sakra!"
Sinné polkla snažíc se udržet ve tváři kamenný výraz.
"Hotovo? Chci říct, je po něm?" zeptal se Jan.
"Ano," řekla.
Muž se spokojeně usmál.
Sinné znovu polkla, uvažujíc, zda mu má vpálit do tváře, co si o něm myslí. Kousla se do rtu a s myšlenkou odměny, mlčela.
"Takže?"
"Ach ano, jistě."
Podal jí měšec - obyčejný kožený snad ještě menší než ten, který vzala zemřelému z dlaně.
Otevřela ho a vysypala si na dlaň jeho obsah. Jednu ze zlatých mincí skousla a málem si vylomila zub. Přikývla.
Chtěla se dát k odchodu.
"Počkej! Vysvětlíš mi, jak jsi přišla, ke svému jménu? Je, jak bych to řekl, netradiční."
...

"Sinné?"
            "Ano, chtěli jsme syna a ona je dcerou, proto to není syn. Sin…né."
            "Jak myslíš."
            Žena vzala kus pergamenu a napsala na něj jen jedinou větu. Jmenuje se Sinné. Pak počkala, až inkoust zaschne, srolovala pergamen a převázala ho kouskem kůže.
            "Můžeš vyrazit."
            Muž jen přikývl, vzal spící děcko do náručí a položil na něj ruličku - to jediné, co mu rodiče zanechali.
            "Bude v dobrých rukou," řekl ještě a vyrazil do noci.
            Žena vyčerpaně klesla na stoličku a dala se do usedavého pláče. Bude muset čekat ještě alespoň rok. Nebylo to fér, nic nebylo fér.
...

"Nevím, jak jsem ke svému jménu přišla," odpověděla.
"Dobrá," zatvářil se Jan zklamaně. "Mimochodem, co vím, v lese je jeden muž, který hledá nájemného vraha..."
Avšak Sinné už místnost dávno opustila.

 


Komentáře

1 Long Long | 29. srpna 2010 v 19:27 | Reagovat

Líbí se mi to.. :)

2 Sense Sense | 29. srpna 2010 v 19:36 | Reagovat

To jsem ráda :o)

3 Anna Anna | Web | 30. srpna 2010 v 15:14 | Reagovat

To jsem nečekala...

4 Ireth Ireth | 1. září 2010 v 16:05 | Reagovat

..:)
Sinné... Nikdy nemůžu vymyslet originální jméno!

5 Sense Sense | 1. září 2010 v 17:26 | Reagovat

[4]: Hele já taky ne, tohle byla divná náhoda :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama