Zvony

30. června 2010 v 19:17 | Sense |  Ze života snílka
Dobře, dobře...
Hodilo by se napsat něco k dnešním událostem. Totiž k mému poslednímu dni na základní škole. Nebude to nic zajímavého. Bývá to asi všude stejné...s podobnými pocity, vím.
Nemohla jsem usnout...nechtěla jsem, aby ten den nadešel, ale už je tu. Už je téměř za mnou. Vyrazila jsem naposledy do školy. Naposledy jsem šla po tom chodníku - za účelem dojít do školy. Naposledy jsem pohlédla k nebi a přímo před sebou spatřila zlatavý třpyt ranního slunce, které mi vždycky tolik vadilo. Ale ne dnes. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že mě hladí jeho paprsky. A tak jsem naposledy došla do školy - jako žák.
Před začátkem poslední (a toho dne první) hodiny jsem šla na místo, kde jsem strávila tolik času. Šla jsem dozadu do místnosti, pohlédla ven z okna, opřela se o topení, prohlédla si velice optimistickou vitrínu s vycpanými zvířaty a vzpomínala na doby, kdy jsem tu sama odpočívala před hodinou. Pak se všichni usadili. Učitelka přišla, řekla jeden ze svých nejkratších projevů :D a několik holek se rozbrečelo. Já mezi nimi nebyla. Nějak mi to nedocházelo. Pak se začalo rozdávat. Dostala jsem pochvalu za práci pro třídu :D. Totiž - nosila jsem ty celé čtyři roky třídnici (to zní jako bych byla Ten, který nese prsten, heh) Pak rychlé rozdání vysvědčení, květiny, gratulace, potřásání ruky a rozpačité úsměvy. A pak...pak to přišlo. Spolu s Áčkem jsme se seřadili do dvojic, či trojic. Já byla v trojici mezi dvěma kluky, kterých bylo víc. Přišli za námi dva roztomilí prvňáčci, že půjdou před námi a budou zvonit zvonečkem. Proběhlo mi hlavou - taky jsem byla tak malá. Dívali jsme se na ně dolů a oni na nás nahoru a oči měli vykulené.
A pak...pak jsme už šli. Prošli jsme uličkou, kde se shromáždili všechny děti ze školy. Dívali se na nás a usmívali se. Připadala jsem si hrozně mimo. V hlavě mi zněl zvuk zvonku, křečovitě jsem se držela těch dvou, kteří mi poskytovali (ehm) rámě. Třásla jsem se. Neměla jsem slzy, prostě jsem jen zírala na usmívající se tváře a říkala si - odcházím.
Došli jsme až dolů před školu, kde přišlo velké objímání. Poslední cosi, co nás mělo utvrdit v přátelství. Zvlášť u některých obětí se mi draly slzy do očí. Dřív...dřív to bylo... A pak se šlo na jedno náměstí, kam se chodí takhle vždycky. Koupil se nějaký ten alkohol, nějaký ten alkohol se vypil, nějaký se ještě vypít měl, ale já se rozhodla, že půjdu domů. Dalších pár obětí, poslední pohled "Užij si prázdniny." a konec...
Konec.
 


Komentáře

1 Bella Bella | 1. července 2010 v 11:48 | Reagovat

Nic takového jsme nezažila, takže to asi nedovedu posoudit - já vždycky tak.. utekla.. A ani jsem se nidky necítila, že těm lidem patřím.. Uvidíme, co budu říkat po matuře.. Spíš na mě lezla taková podivná nálada, když nám odcházela třídní.. Ale jak to popisuješ - je to plné pocitů.. Něco končí a něco nového zas začíná... :)

2 Long Long | Web | 1. července 2010 v 17:30 | Reagovat

A Začátek..

3 Illian Illian | Web | 1. července 2010 v 21:00 | Reagovat

Páni, nám nic takového nenachystali. My prostě odešli. A já jsem odešla ráda. Máš opravdu štěstí, že jsi měla fajn základku, ale teď začíná další část. Vím, že to tu psali už předemnou - protože je to pravda - začíná něco nového :-)

4 Ireth Ireth | 2. července 2010 v 22:45 | Reagovat

Myslím, že to chápu, i když já nikam neodcházím. Byla jsem na rozlučáku bývalé třídy.. hodně holek brečelo, chápala jsem je, ale já neměla důvod.. já už jsem to měla za sebou.. s odchodem jsem se smířila už před čtyřmi roky (na gympl) a navíc jsem věděla, že to konec prostě nebude.. Nemůže! Tak jako do teď jsem se s nimi vídala. Ale ovšem, my bydlíme v malém městě...

5 Jaen Jaen | Web | 7. července 2010 v 15:41 | Reagovat

Taky jsem nic takového nezažila - já prostě odešla..Žádné rozloučení, žádné zvonky - jen poslední pohled zpět a pak jsem se jen dívala vpřed..

6 Anna Anna | Web | 13. července 2010 v 20:20 | Reagovat

To je tak krásně napsaný, že mi přijde, jako kdyby to ani nebylo z dnešní doby. To jste to opravdu měli ve škole tak hezký?
Jinak, když tak vzpomínám na svůj poslední den na ZŠ... já si ho vlastně vůbec nevybavuju. Poslední zvonění na gymplu jo, to byl naprosto super den, ale na tu základku si fakt nevzpomínám. Možná to bude tím, že jsem se odtamtud už těšila pryč (což je škoda, protože tím končí snad nejdůležitější a nejdelší etapa v životě) a hlavně jsem tam prožila jen čtyři roky, takže jsem k tomu místu tak velký vazby neměla. Horší to bylo, když nám v pátý třídě rušili školu a my se loučili celá škola se školou. TO taky brečeli všichni.
A na co nikdy nezapomenu, to jsou čerstvý státnice a hlavně ten smíšený pocit z nezdařenejch přijímaček na magistra a vydařenejch státnic. Člověk je rád, že dostal titul, ale zároveň ví, že už do tý školy chodit nebude a nebude se nudit a usínat na přednáškách. To byla nostalgie :-)

7 Anna Anna | Web | 13. července 2010 v 20:21 | Reagovat

[6]: Ale to Tebe teprve čeká ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama