Něco končí...

17. června 2010 v 17:53 | Sense |  Ze života snílka
Začnu hrozně hezkou písničkou od Tool, která má dokonalý text. Najdete ho kdyžtak tady, ale je tam jen anglicky, takže si to snad zvládnete přeložit. Nebo použijte překladač, není toho moc a vážně to stojí za to!

Původně jsem to chtěla nechat na později, až budu schopná urovnat si v hlavě všechny myšlenky a zážitky, ale zjišťuji, že to nepůjde. Musím to ze sebe dostat. Musím něco dělat, abych zaplašila prázdnotu, která se mi rozlévá v duši. Dusí mě vzpomínky…najednou nevím, co mám vlastně dělat. Budu psát, abych si to všechno srovnala.
Takže jsem se vrátila z cyklisťáku. Z poslední akce se starou třídou, s lidmi, z nichž některé znám i deset let. Jela jsem tam, abych se rozloučila. Všichni tam jeli, aby se rozloučili, protože přestože s většinou z nich nemám téměř nic společného, devět, sedm, nebo čtyři roky jsou dost dlouhá doba, abyste někoho nechali s prázdným srdcem odejít. Protože to ve mně prostě muselo něco zanechat. A taky zanechalo…
Nevím odkud začít a do jaké míry tu chci vlastně něco psát. Připadám si zvláštně vyždímaná, v hlavě mi blikají hesla typu "Něco končí!". Jsem z toho zmatená, zároveň s tímhle mě míjí další etapa života. Za měsíc mi bude patnáct, půjdu na střední, poznám nové lidi…teď, když jsem se vrátila se mi nechce. Včera, když jsem ležela v posteli v chatce a poslouchala smích a byla sama, jsem si říkala, že už jsem tak ráda, že to všechno končí…že už bych s nimi nevydržela. Teď jsem sama a ohlížím se dozadu s odstupem, který jsem tam neměla.
Včera byl pohled takový: Bude se mi stýskat, ano bude. Poslední rok bych, zejména kvůli některým vzpomínkám, nejradši vymazala, ale zapomenu na špatné chvíle a v hlavě si nechám to dobré, co mě k nim pojí a půjdu dál. Koneckonců, nemám si s nimi už co říct a oni si nemají co říct se mnou. Snad půjdu za lepším. Nemá cenu teď plakat nad samotou a odstrčeností… Mám plné zuby společnosti. Nechte mě být samotnou se svými myšlenkami. Chci domů, zapomenout na to všechno. Sama, bez pohybu, stulená do klubíčka věčného spánku a zapomnění…
Dokázala jsem se s tím tímto způsobem srovnat. Ale teď, když jsem doma s čistou hlavou, jediné co mi hlavou probíhá je: Už je třeba nikdy neuvidím. Neuslyším některé příjemné hlasy a dobré hlášky…už nikdy. Ne že bych na nich nějak zoufale lpěla, ale znám je za ta léta dost dobře, abych s nimi dokázala vycházet. Vím, co od nich mám čekat, jak se před nimi chovat. A z příchodem střední to všechno pozbude smyslu. Čistý štít, kterého se, kdoví proč bojím.
Když to vezmu s povrchní realistické stránky vidím tam opět nervy. Jedla jsem málo, bylo mi špatně od žaludku, byla jsem dost často vyčerpaná, unavená, vystrašená. Připadala jsem si bezmocná, zahnaná do kouta, neschopná. Divná, přetvařující se…jiná, tak hrozně jiná… A zoufalá. Vzpomínky mě zaplavovaly na každém kroku, když jsem bezmocně pozorovala ty, pro které jsem snad dřív něco znamenala a v jejich očích už neviděla důvěru ani potřebu říct mi něco. Byla jsem jedna z davu lidí, s kterými oni nemají nic společného. A jen jsem byla okřikována, když jsem se zeptala: "Stalo se něco?" nebo když jsem se pokoušela pomoct. Mlčela jsem, neplakala. Nechávala jsem si kamennou tvář. Nepřímé křivdy jsem pohlcovala a topila někde hluboko.
Nelíbilo se mi tam. Je mi ale líto, že to končí. Ale uvědomuji si, že to stejně skončilo už dávno. Že jsem teď vůbec nebyla jejich součástí a že proto nemá cenu teď něčeho litovat.
Ještě týden. Týden a tři dny a pak mi nadobro zmizí ze života. Zvlášť kvůli některým mi to vhání slzy do očí…až teď, když se na to v útulnosti pokoje znovu dívám.
Je mi smutno. Jdu pro čokoládu…za ty čtyři dny jsem pořádně vyhladověla. Opět mé skákání s extrému do extrému. Už dávno jsem přišla na to, že nervy jsou bez jídla, s nevolností a smutek naopak jídlem plním.
Čokoláda snědena. Připálila jsem guláš, který jsem měla hlídat, spálila jsem si prst…přepadá mě ještě větší smutek…
Četla jsem článek Long, kde se zmínila o osudu. Když jsme na ten cyklisťák jeli vlakem, napadlo mě,
že osud jsou koleje, po kterých se řítíme a na nás už je, co budeme během jízdy dělat, jestli přehodíme výhybku, jestli vypadneme z okýnka. Osud nám nejspíš do cesty postaví spolujezdce, ale na nás už je, jak s nimi budeme jednat, do jaké míry se jim přiblížíme.
Teď mě nad hladinou drží už jen ono krásné datum 26.6…pak? Nevím…mám strach. Strach z budoucnosti, z přítomnosti, z minulosti. Strach, že jsem něco udělala špatně. Že to všechno mohlo být jinak…a já vím, že mohlo. Kdybych byla zavřela okýnko, ale ne, já byla zlá a hloupá…a okýnka jsou nebezpečná.
Kam míří vlak? Kdo čeká v dalším kupé…
 


Komentáře

1 Long Long | 18. června 2010 v 15:47 | Reagovat

Vlaky mají své kouzlo - předem vyjeté koleje, nejezdí si po nových a nových, nestálých, přeplněných silnicích, jako třeba autobusy, nesetkávají se tak často s jinými vlaky.. Jen občas.. Je na trati výluka..
Buď zvědavá, a proto, abys to zjistila, abys toho někoho poznala, pohlédla mu do očí - proto počkej, až tam budeš moc nakouknout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama