Velká víkendová akce

10. května 2010 v 10:53 | Sense |  Ze života snílka
Zdravím.
Tak..ano, není obvyklé být tu dopoledne v pondělí. Nemáme prázdniny, ani ředitelské volno. To jen ten víkend.
Takže. Nakonec jsem se odhodlala a jela tam. Vnítřně předem připravená na nejhorší. Ehm, no bylo to ještě horší, než jsem si myslela. Celý den (pátek) jsem moc nejedla. Snídani jsem kvůli ranní nevolnosti přeskočila a když jsem do sebe o velké přestávce nacpala půlku půlky rohlíku, bylo mi o následující matice tak nehorázně špatně od žaludku, že jsem jídlo vzdala až do oběda, kdy jsem si řekla, že bych měla něco sníst a dala si trošičku šunkofleků (zase pátek a zase dvě masová jídla. Opravdu inteligentní!). Což byl bohužel poslední pokus něco sníst, protože mi bylo potom tak zoufale špatně, že jsem se bála jídla jako čert kříže.
Tak jsem odpoledne vyrazila s těžkým batohem na zádech a prázdným žaludkem (ne že by mi to v tu chvíli vadilo) na nádraží. Tam jsem se dozvěděla, že kamarádka, se kterou jsem tam měla jet je nemocná, tudíž dorazí až v sobotu. A nakonec to dopadlo tak, že jsem jela se šesti kluky, třemi mladšími a třemi dospělými autobusem do Liberce. Jaký že byl plán? My čtyři, protože to byla akce pro ty mladší a nedospělé, ti starší byli jen doprovod, jsme obrželi mapu a dvě obálky. Jedna nesla nápis Jídlo, druhá Doprava. Mapa obsahovala dvě zakroužkovaná území, kam jsme se měli dostat, kde rozdělat ležení a kde přenocovat. Těch pěněz na jídlo bylo dost málo a kluci, se kterými jsem ho měla nakoupit, byli tvrdohlaví, takže jsme si ani nemohla prosadit svou, tudíž to nedopadlo vůbec dobře. Bylo skoro osm a začalo se stmívat, když jsme konečně nasedli na vlak s tou trochou jídla. Příšerně mě bolela záda. Ta tažka byla těžká a mi už jsme toho docela dost nachodili. Utěšovala jsem se jen myšlenkou, že se zítra setkám s tou kamarádkou a budu tu mít nějakou morální podporu.
Ležení jsme rozdělali po tmě. Kluků to trvalo asi půl hodiny, než natáhli dvě pitomé celty. Kdyby snad pršelo, uršitě bychom zmokli. To velcí to měli za deset minut - funkční. Jeden inteligent rozlil jedinou vodu na polívku, takže se šlo spát jen s chlebem a rušícím žaludkem. Dala jsem si taky krajíc a pak jsem pořádně litovala. Bylo mi špatně. Nehorázně špatně. V noci jsem i přes půjčenou druhou mikinu mrzla. Klepala jsem se, namáčklá na hranici batohů, která mě dělila od těch třech a počítala minuty. Byly chvíle, kdy jsem zavřela oči a otevřela je po pár minutách. Klepala jsem se tedy nonstop celou noc a téměř jsem nespala. Pozorovala jsem rudý východ slunce a ráno se mi nechtělo vylézt ze spacákové zimy ven. Byla jsem zoufale unavená.
K snídani jsem si i přes obrovskou nechuť dala krajíce dva, ale šunku do mě nenacpali. Sbalili jsme ležení a vyrazili. Cesta byla dlouhá a úmorná a já trpěla. Bolela mě záda, nohy - přesně ta místa, které fyzioterapeutka označila za problematické. Ale nestěžovala jsem si. Odmítla jsem svačinu. Naštěstí mi chvíli vzali batoh. Pak jsme nakoupili další várku jídla. Tentokrát jsem si prosadila svou a koupili jsme pořádnou polívku. Dali jsme si chvlíli pauzu. Nacpali do mě jablko. Nemusím snad ani říkat, že mi pak bylo zase špatně.
Pak jsme vyrazili na další dlouhý úsek dokopce. Spatřila jsem nádherné Jizerské hory a bylo mi líp, přestože jsem byla vyčerpaná a záda křičela a chodidla úpěla. Dovlekla jsem se do chalupy, kde jsem byla na podzimkách a tam jsem sehrála svou roli ve hře pro děti. Jako kladná postava jsem je následovala i k dalším stanovištím, která připravovali ostatní. Při výšlapu dalšího kopce se mi začala točit hlava a bylo mi strašně. Poslali mě do chalupy, kde jsem dostala čaj a na chvíli si lehla. Neusnula jsem, ale odpočívala. Pak už mi bylo trochu líp. Zahrála jsem raněnou. Děti byly naštěstí malé (okolo 6ti let), takže je můj nedostatek hereckého umu naštěstí nezajímal. Donutila jsem si dát trochu polívky. Nebylo mi dobře od žaludku, ale jinak mi bylo líp, ale stejnak jsem zůstala na noc v chalupě. Usnula jsem hned jak jsem si lehla, což se mi nikdy nestává a nic se mi nezdálo. Občas jsem vnímala zimu, ale zasunula jsem jí do podvědomí.
Probudila jsem se brzo. Žaludek ječel. Bylo mi špatně a když jsem vstala, motala se mi hlava a byla mi příšerná zima. Opláchla jsem si obličej a sedla si. Nepomohlo to. Klepaly se mi ruce. Šla jsem si znovu lehnout. Jen jsem ležela a mrzla a bylo mi strašně. Když vstali všichni, vstala jsem také a šla se do koupelny převléknout. Najednou mě polil studený pot. Pochopila jsem po dlouhé době, co to je. Sedla jsem si an zem, svět se se mnou točil. Moc jsem nevnímala. Dopotácela jsem se do hlavní místnosti. Neviděla jsem, neslyšela, odmítla jsem jídlo a jen seděla a klepala se, usrkávala čaj a myslela, že umřu. Navlíkli mě do mikiny a dali na mě peřinu. Dostala jsem pití a vnímala jen napů. Proležela jsem dopoledne. Snesla jsem rohlík a postupně mi bylo lépe. Odjela jsem autem domů.
Došlo mi, co to bylo. Prostě mi bylo špatně. Nevím, ve škole zuřila střevní chřipka, možná jsem dostala nějakou zmutovanou verzi, kdy se mi po každém jídle zvedal kufr. Jak jsem nejedla, skoro nespala a šla daleko s těžkým batohem na zádech, byla jsem vyčerpaná. Skutečně vyčerpaná. Teď jsem doma. Usnula jsem brzo a spala do desíti. Už můžu jíst, takže jsem se pořádně najedla a už se mi jen občas trochu motá hlava a cítím se unaveně.
Zapomněla jsem napsat, že ta holka nedorazila.
No, byla to teda zkušenost. Na takovéhle akce se prostě nemůže, když člověk nemůže jíst.
Tak...
 


Komentáře

1 Long Long | 10. května 2010 v 15:00 | Reagovat

Brr..
Ale.. Aspoň si můžeš říct, že tě tahle ,,vojna" zocelila..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama