Sebelítostivá...momentálně vzteklá

4. května 2010 v 21:01 | Sense |  Ze života snílka
Zdravím. (Vážně!)
Nevím, jestli jste někdy na vlastní kůži pocítili jaké to je mít skutečnou potřebu vzít něco skutečně účiného a urazit si tím palici. Někdy se vážně nenávidím. Někdy mám pocit, že bych se klidně byla schopná umlátit igelitovym pytlíkem, jaký mám na sebe vztek. Jako třeba teď. Najednou se mi zase do hlavy vloudil geniální nápad. (Kudy tam lezou, to nevím.) Uklidnila jsem se a musela jsem to oslavit předsevzetím, že tento záchvat sebelítosti je poslední. Ano, skutečně poslední. Taky mě napadlo, že bych mohla udělat (letos už asi po padesáté) tlustou černou čáru a začít znovu. Nový nádech, nový čistý, ještě nepopsaný list papíru. Jo, je to fajn, ale takhle by to mohlo jít pořád. Záchvat sebelítosti, čára, záchvat sebelítosti, čára.
Ale já se chci zbavit příčiny. Jen kdybych věděla, co je příčinou. Ale já nevím. Jsme zmatená jak luční kobylka, nevím, kde je nahoře a kde dole, to je ale hrůza... Asi jste si všimli, že jsem na sebe naštvaná. Jo jsem. Nebo se mi chce možná trochu brečet. ! Ještě před chvílí jsem myslela na tlustou čáru. Nevím, co mám sama se sebou dělat. Na ten permanentní, ne příliš optimistický podtón, který se mi vznáší v podvědomí bych si zvykla, ale tyhle poslední dobou dost časté záchvaty úzkosti a sebelítosti mi lezou krkem. Ještě ke všemu nevím, jestli jsou oprávněné, nebo ne.
Takže mám sto chutí udělat černou čáru a začít znova. Chuť mít můžu, ale síla chybí. Potřebovala bych něco, pro co bych to udělala. Pro co bych se odhodlala začít znovu a něco se sebou konečně udělat. Už nechci padat dolů. Nechci. Nebaví mě to. Nevidím jediný důvod, proč bych to dělat měla. Vždyť zas nemám tolik starostí. V téhle chvíli, kdy na sebe nadávám.
Grrr.

O víkendu je nějaká campa akce, která je opředena tajemstvím, které mi pěkně leze na nervy. Obávám se (a proč, to vám záhy vysvětlím), že se bude jednat o puťák. Fajn. Batoh, spacák, karimatka, pořádné boty, teplé oblečení. Ale bude určitě lejt a bude zima. Nejsem zrovna teď v náladě, kdy bych měla chuť mrznout. A hlavně: Tak proč to prostě nenapíšou rovnou? Jde se na puťák, slabší povahy a jedinci, kterým asi Praha vlezla na mozek, a kteří nemají chuť mrznout celou noc pod igelitem, který nejspíš každou chvílí spadne, ať zůstanou raději doba. Mám sto chutí se jim na to vykašlat.
Tak...
 


Komentáře

1 Long Long | 5. května 2010 v 14:47 | Reagovat

Mělo jsem to dřív...
Vidíš - netušíš, proč bys měla padat - tak nepadej! Jasně, lehko se to řekne.. Ale pokud nemáš důvody k pesimismu, dej se do hledání důvodů k optimismu..
Rozhlédni se kolem sebe a udělej si z něčeho lano, po čem se vyšplháš.. Z nějaké činnosti, osoby, místa..
Kdo tu ,,akci" pořádá? Jestli se ti tam vážně nechce, kašli na to, než abys zbytečně nastydla a ani si to neužila.. Ale možná se počasí zlepší a nakonec by to mohla být ... zábava..
No tak, úsměv :)
Začni si plnit sny, alespoň ty - prozatím - dostupné hned, dělej, co tě baví a uklidňuje, choď tam, kde je ti dobře, s těmi, které máš ráda..

2 Illian Illian | Web | 5. května 2010 v 18:32 | Reagovat

Myslím, že Long to řekla přesně. Nepadej! Protože věř tomu, že tě vždycky někdo podrží - i když to budou třeba jenom "kybernetické ruce" ;). A taky musím říct, že je skvělé, že si tohle alespoň připustíš, protože znám dost lidí, kteří si nic nepřipustí, neřeknou nikomu, že se cítí špatně a dělají jako by nic - pak už je to horší. Takže nepadej, stoupej přímo vzhůru :)

3 Sense Sense | 5. května 2010 v 18:59 | Reagovat

[1]: Přijde mi, že je to pořád dokola. Napíšu sem, že mi není dobře, že jsem zase tam dole, ty napíšeš velice povzbuzující a optimistický komentář a já zadoufám, že nejsem sama. Chvíli z toho žiju. Pak mi něco přelítne přes nos a já padám znovu, vlastně ani nemám proč. Takže asi po sto padesáte, moc děkuju. Pomohlo to, vážně. Nechci už se trápit kvůli pitomostem. Jsou jiní, kteří mají tisíce důvodů, proč být nešťastní a proto bych se já měla přestat šťourat v nesmyslech a měla bych pomoct těm, kteří to potřebují. Děkuju ti.
Kdyby mi to nepřipadalo až moc ohrané, udělala bych tlustou černou čáru. Ale kašlu na ní. Může se to zlepšit i bez ní. :o)
K tomu víkendu. Dost často se mi tam nechce, a pak zjistím, že je to fajn. Spíš je to strach z neznámého, tím to je. Pojedu tam...třeba to nakonec bude fajn a když ne, budu mít aspoň na co nadávat.
Usmívám se. A sentimentálně děkuju za tebe. Za to, že jsi mi znovu pomohla. Díky...

[2]: Děkuju moc. Už nechci padat. Znovu se zvednu a budu doufat, že mi to na nohou vydrží co nejdéle. :o)

4 Faira Faira | Web | 5. května 2010 v 19:19 | Reagovat

Nohy dokážou často zradit.
Hledám nějaká povzbuzující slova, ale myslím, že vše bylo již řečeno.
Držím palce, ať je rychle líp. A ono bude - brzy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama