Promluvila

19. května 2010 v 19:05 | Sense |  Folia
Po dlouhé době...

Ležela na zádech a hleděla k obloze. Nebe bylo bez jediného mráčku, blankytně modré. Odráželo se v jejích očích. Poprvé za posledních pár týdnů si dovolila vzpomínat. Připadalo jí to všechno tak dávno a tak podivně rozmazané jako schované za mlžným oparem. Zvedla ruku a dotkla se ukazováčkem čela. Nebýt toho, ani by nevěřila.
Stříbrná tečka byla na slunci skoro šedá. Zato v noci zářila. Odrážely se v ní vzpomínky. Dobré i zlé. Jak už to se vzpomínkami bývá. Připadalo jí to tak dávno od setkání s Triamaneou. Přitom to zas tak dávno nebylo. Stejně si dnes připadala o tolik starší, než byla. O tolik moudřejší. Ne, už si nepřipadala tak sama. Ne, už sama nebyla. Nikdy nebyla sama. Byla tehdy hloupá. Teď však ne, už ne.
Ležela ve vysoké trávě a pozorovala právě probuzenou oblohu. Vstala. Posadila se a rozhlédla kolem sebe. Pris ležela vedle ní, vlasy rozcuchané a plné suchého listí a jehličí. Za ní zhluboka oddechoval mohutný bílý vlk. Rozhlédla se kolem. Nepřekvapilo jí, že Teura nevidí. Šla si sednout k okraji skály, na které včera večer rozdělali oheň. Našla spáleniště ohraničené zčernalými kameny. Posadila se k němu, s dlaněmi v tváři, zajela si prsty do zacuchaných vlasů, protřela si oči plné ospalek. Co jí to zase probudilo.
Vynořil se za ní tiše, ale ona už byla po těch týdnech v jeho společnosti více než zvyklá, tudíž se nelekla, když jí položil ruku na rameno.
"Dobré ráno."
"Dobré."
Sedl si naproti ní. Vypadal stejně jako vždy. Černé vlasy, černé oči, hluboké kruhy pod nimi a bledá tvář.
"Prozradíš mi konečně kam to jdeme?" řekla, připravená na odmítnutí.
Mlčel.
"Haló, na něco jsem se tě ptala."
"Asi jsi chtěla, abych ti odpověděl."
"Tolik bystrosti po ránu."
"Hm."
"Stalo se něco?"
"Stalo se toho tolik."
"Jako třeba?"
"Sedl jsem si a…"
"Mluvíš se mnou, to známe. Stalo se něco neobvyklého, co zapříčiňuje, že vypadáš ještě hůř, než čerstvě vykopaná zombie?"
"Ale nic."
"Dovol abych tě upozornila, že mi není pět a už mám taky něco za sebou."
Vím, zabila jsi démona, chtělo se mu křičet. Ale on taky něco zabil. A nebylo to zrovna slabé.
"Nic se nestalo, jen jsem unavený."
"Noho, ani se mi nechce věřit."
Pokrčil rameny, vstal a vyšplhal na strom, kde se uvelebil na větvi a zavřel oči.
"Dobrou noc," řekla Kví, ale Arthur už spal.
Oheň plál. Plameny šlehaly vysoko a kouř z nich stoupající doslova udil plody stromu, pod kterým byl oheň rozdělaný. Areus, Pris, Kví a Arthur seděli okolo něj a civěly do plamenů.
"Myslím, že už nemá cenu hrát si dále na tajnůstkáře," začal Areus obřadně.
"Myslíš?" řekl Art.
"Vím to."
"Takže. Přece jenom už brzy budeme tam, kam jsme měli celou cestu namířeno. A Kví by měla být raději předem připravená."
"Na tohle jí nemůžeme připravit Aree."
"Já vím, že ne, Arthure, ale říct o co to vlastně jde bychom jí snad mohly, nemyslíš?"
"Vím to," ušklíbl se Teur.
"Výborně."
"Zítra vstoupíme velikými branami do Kertrítu."
"Skvěle a co je to Kertrít?" řekla Kví.
"Kertrít je město," odpověděla Pris, hledíc k obloze.
"Město?"
"Místo, kde žije velké množství lidí. Velká vesnice, ale ne jako Sídlo. Trochu jiné."
"Jak jiné?"
"Jiné."
"Pochopíš to, až tam budeme," řekla Pris.
"Asi ano. Ale proč jedeme tam? Co se tam bude dít?"
Areus pohlédl na Teura a Teur pohlédl na bílého vlka a jejich oči byly prázdné.
"Tak proč?" naléhala Kví.
Areus neodpověděl.
"Pris?"
"Já…já nevím." Odpověděla zmateně.
"Tak víte to někdo?"
"Nevíme to, Kví, jedeme tam, protože musíme."
"Chápu, Sense."
Kví zírala do ohně, náhle plná nenávisti.
"Proč?! Vždyť…ona si s námi jen hraje. Může si s námi dělat co chce?!"
"Myslím, že jsi ještě před nedávnem nechtěla být pro Sense neviditelnou."
"Už jsem pochopila, co chci Arte."
"Co jsi zase pochopila?!"
"Že tohle nechci. Nechci být Vyvolenou. Nechci, aby se o mě Sense zajímala. Nechci být v kleci jejích představ. Nechci. Nejsem to já. Slyšíš, Sense! Já nechci!"
Vykřikla, jakoby na to snad záleželo.
"Nemusíš křičet," ozvalo se náhle odněkud a odnikud. "Já tě přece slyším."
"Sense?"
"Nazýváte mě tak."
Ačkoliv to Kví nedokázala vůbec pochopit, musela se zeptat: "Jak se jmenuješ?"
Sense se zasmála. "To přece není důležité.
"Pro mě ano."
"Jmenuji se Veronika."
"Veronika…"
"Chápu tě Kví, protože ty jsi já. Stejně jako i Pris, Areus, Arthur a Triamanea. Já vás stvořila. Pro své účely. Chápu tě. Není příjemné být ovládaná."
"Tohle je osud. Ty mi vkládáš do úst slova a ty řídíš moje kroky."
"Tak to je."
"Nelíbí se mi to."
"To naprosto chápu."
"Triamanea mi řekla, že…že já jsem byla jako první."
"Ano to jsi byla. Poprvé, tam na louce, pamatuješ? Tehdá jsi se ptala své maminky."
Kví mlčela. Dusila v sobě nadávky.
"Vím jak ti je."
Chtěla odseknout, nevíš! Ale věděla, že by jen sama sobě lhala.
"Víš."
Bylo ticho.
"Veroniko?"
"Hledám odhodlání."
A Kví poprvé spatřila Veroniku jako dívku, která si prostě jen stvořila svůj svět, protože se jí ten její rozpadal. A Kví poprvé pochopila, že ona sama je obětí.
"Odhodlání k čemu?"
"Však ty víš."
"Nechci to."
"Chceš, jen si to nechceš přiznat."
"Veroniko, nemusíš to dělat," řekla Pris.
"Správně, nemusíš," přidal se Areus.
"Nemusíš," řekl Arthur.
"Vím, ale přesto to udělám."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama