Vyvolená

16. dubna 2010 v 19:05 | Sense |  Folia
Doufám, že to pochopíte. Tahle kapitola je hodně zmatečná.


Před východem slunce se utábořili na místě, kde hvozd zřídnul a pomalu přecházel ve volné prostranství. Bylo zataženo a chladno. Kví s Pris usnuly okamžitě. I Areus zavřel oči a pochrupoval. Jen Teur klidně seděl, zíral do ohně, jakoby za sebou neměl celonoční běh. Z torny, kterou měl na zádech, a která byla stejně černá jako jeho plášť, vytáhl jakési záhadné ovoce. Bylo dlouhé, ale poměrně tlusté, asi jako přerostlá mrkev a když se do něj Teur zakousl, teklo z něj spoustu sladké šťávy. Mělo zvláštní nafialovělou barvu a jemnou slupku. Teur hleděl k obloze, která se rozjasňovala a vypadal vážněji, než kdy dřív.
Naposledy pohlédl na spící a odběhl do lesa. Činil se a ulovil dva zajíce holýma rukama. Běžel daleko. Tam, hluboko v lese, kde bylo světla pomálu, našel konečně strom, kde rostly ony fialové plody. Natrhal jich kolik mohl. Pak se teprve vrátil k ohni, schoulil se do stínu vysokého stromu a zavřel oči. Spal klidně jako vytesán z kamene.
Do zdánlivě obyčejného snu se vetřel stín. Plížil se na kraji vědomí a Teur cítil, jak mu bije srdce. Stín ho svazoval. Arthur cítil jeho tesáky, ale neviděl je. Snažil se s tím bojovat, ale zjistil, že se nemůže hnout. Byl svázán ve svém vlastním snu, se stínem temnot.
Kví probudil hlasitý křik. Nikdy takový neslyšela. Byl plný zoufalství. Podivila se, když zjistila, že vychází z Artových úst. Zatřásla s ním. Otevřel oči a zavřel pusu. Viděla stín, který se mu odplížil ze zorniček.
"Co se…co se stalo?" zeptal se roztřeseným hlasem.
"Nejspíš se ti něco zdálo."
"Asi."
Teur se rozhlédl kolem sebe. Areus stál na všech čtyřech a Pris je vleže pozorovala. V Kví se něco pohnulo. Viděla je, jak jejich pohledy sdílely stejné tajemství. Stála tam. Sama.
"Můžete mi už konečně říct, co se tady děje?!" vykřikla. "Už několik dní jsme na cestě. Město vyvraždili Urajané a my těm ostatním vůbec nepomohli. Před čím tady utíkáme? A kam?"
Pris stála na nohou. Stála s hlavou vztyčenou a Kví si opět všimla toho podtónu nebojácnosti, který jí podkresloval tvář. A Areus se jí postavil za záda a ona viděla jak se pouhým dotykem podporují. Věděla, že vždycky byli oni a ne on a ona. A Teur stál opodál a pozoroval ten výjev. Sám a přesto nějak podivně splývající s okolním lesem. Znovu viděla jeho divokost. Znovu jí chápala. A náhle si připadala bezbranná. Neměla na tomhle světě nikoho. Sense jí vzala matku. To ona rozvodnila řeku to ona! A Kví zůstala sama. A slunce a vítr a les už jako opora nestačili.
"Kví," oslovila jí Pris. Jakoby snad ona byla tou ochranitelkou. Snažila se jí pohladit slovy, ale Kví jí na to neskočila. Věděla, že teď nesmí ustoupit. Neměla pro co žít. Chtěla alespoň odpovědi. Odpovědi…
"NE! Řekněte mi to!"
V očích cítila slzy. Draly se na povrch. Svíraly jí hrdlo a ona se tomu nedokázala bránit. Myslela, že se udusí. Slzy…chtěly ven. Ven…
"Ona je Vyvolená," zašeptal Teur tiše, ale Kví ho slyšela. To slovo jí bodlo u srdce. Blesk jakoby jí projel srdcem. Nechal tam hlubokou bolestivou ránu. Ránu, která krvácela. "To jí Sense píše příběh. To pro ní byl stvořen tenhle svět. Pro ní se točí. Pro ní jsou hvězdy na nebi a slunce a měsíc. A teď začal její příběh."
"Jsme…jsme jen hloupé hračky. Na co jsem tu já, co?! Proč jste mě brali s sebou, ať už jdete, kam jdete?!"
Slzy se vydraly na povrch. Kví se rozběhla. Nechala smutek a vztek pohybu. Běžela. A bylo jí jedno kam. A bylo jí jedno, jestli jí někdo pronásleduje. Nezáleželo jí na ničem. Byla jen hloupou hračkou. Zbytečná. Nedůležitá. To Pris. Byla zrozená, aby žila. To ona byla jen kulisou. Umřela jí maminka. Aby byl děj zajímavější? Ví vůbec Sense, že existuje. A jestli ano. Jak dlouho má v plánu házet jí klacky pod nohy? Jakoby nestačilo, že už nemá nic, pro co by pokračovala. Když byla malá a maminka jí řekla o Sense, Kví si v hloubi duše přála, že je to ona. Že ona je Vyvolenou. Že ona je ta, pro kterou Sense stvořila tenhle příběh. Ale tak tomu nebylo. Pris je Vyvolená. Má ochránce a přítele. Není sama. Má smysl proč žít. Na rozdíl od ní.
Kví zakopla o kořen. Zvedla se a znovu se rozběhla. Po planetě, která se objevila v prázdnotě. Která se točila, ale o ní se nezajímala.
Cítil strach. Ten zápach byl jeho drogou. Jeho nutnou potřebou. Cítil srdce. Jak tepe. Cítil vůni krve, jak protékala žilami, k srdci. Cítil zoufalství. Usmál se. Bláznivě. Rozběhl se. Cítil vítr. Chladný a drásavý. Bylo mu to jedno. Nevadil mu. Necítil bolest. Byla mu lhostejná. Měl jediný cíl. Za ním běžel. Za ním se bezhlavě hnal. Cíl byl blízko…Tak blízko.
"Co jsem to provedla?!" křičela Pris. "Proč? Proč jsi to udělal? Mohl jsi lhát."
"Musela poznat pravdu."
"Ale tohle není pravda, chápeš to? Pravda neexistuje. My jí nemůžeme odhalit. Nevíme, jestli s ní Sense něco zamýšlí nebo ne. A teď utekla!"
"Můžu pro ní doběhnout," nabídl se Areus.
"Ale k čemu by to bylo? Potřebuje se vybrečet."
"Nenávidí mě," kvíkla Pris. "Nenávidí!"
"Ale to není pravda. Brzy se uklidní a vrátí se. Nebo pro ní doběhnu."
"Aree sám víš, že to není pravda! Zemřela jí maminka. Nikoho nemá. Je sama a my jí vrazili kudlu do zad!"
"Ale jak jsem mohl vědět, že jí to tolik ublíží?"
řekl Art.
"Ty mlč! To ona k nám patří, ne ty!"
"Tak dost," řekl Areus a všichni zmlkli. I les. "Musíme jí sledovat, aby se nezatoulala."
Zoufale klesla k zemi. Stulila se pod kořeny dubu. Nechala se hladit zeleným mechem. Nechala se přikrýt usínajícím sluncem. Ležela a slzy jí tiše stékaly po tváři. Hleděla k nebi. Bylo tak vzdálené. Kví nevěděla, co má dělat. Chtěla se začít bránit, ale nevěděla čemu vlastně. Nechala jen téct slzy. Nechala je, aby padaly. Zavřela oči a nechala se kolébat uklidňující, prázdnou samotou.
Vybuchl vztekem. Zhmotnil se. Černý a oči rudě žhnuly. Běžel. Tlapami byl do země. Vznášel se nad zemí, poletoval. A přitom neúprosně třásl se zemí. Cítil jí. Byla blízko. A pak jí konečně spatřil. Ležela na zemi. Klidná, lehká a zoufalá. Jako malé dítě. A on vycenil tesáky a zavrčel. Už téměř cítil krev na svých zubech.
Slyšela ho. Věděla, že tu někde je, ale co mohla dělat. Jen bezmocně ležela a plakala. A pak…Vynořil se ze stínů. Nebyl to vlk, ani pes, ani medvěd. Byl to démon. Byl zrozený z temnoty. Ne…on byl temnota. Byl nic. Byl prázdno. Jen oči. Rudé oči uprostřed prázdného pole rudě zářily. Kví tu barvu okamžitě poznala. Byla to barva krve. Nestihla nijak zareagovat. Vrhl se proti ní a jeho zářivé tesáky se zablýskly. Skočil. Jakoby to ani nebyl skok.
Na okamžik Kví napadlo, že tohle je osud. Že takhle to má být a že mu nebude bránit. Stáhne ocas. Zůstane ležet, tváří v tvář smrti. Nebude to nic těžkého. Ale něco jí přinutilo. Vznesla se do vzduchu tak prudce, až jí zabolela hlava. Zvedl se jí žaludek. Ale ke svému překvapení zjistila, že nemá strach. Vznášela se nad nicotou. Nad nicotou, co jí vtahovala do sebe. Ale ona na to nedbala. Zaplavoval jí vztek. Jiný než sžíral Démonovu duši. Tohle byl vztek, bylo to odhodlání, odhodlání žít. Kví nikdy nic podobného necítila.
Zatímco se bránila děsivému tlaku Démonova útoku - vtahoval jí do sebe, spatřila v jeho rudých očích odraz dávné minulosti. Spatřila dlouhé plavé vlasy. Vlály ve větru. Viděla zářivě bílé zuby. Rty, co se roztáhly do nádherného laskavého úsměvu. Spatřila ruce. Krásné, jemné a hebké. Dotýkaly se jí jako sametová přikrývka. Objímaly jí a ona se cítila tak šťastně. Vzpomněla si na maminku. Její obraz byl roztřesený a rozmazaný. Vždyť byla malá, když zemřela. Ale ten obraz. Všechna ta láska, co jí zůstala v srdci vybuchla. Zhmotnila se v ohnivou kouli. Kví jí vrhla proti Démonovi. Vrhla jí proti děsu, prázdnotě, nicotě, zoufalství. Držela si v hlavě. Vlasy, úsměv, hebké dlaně, objetí. A Kví jí náhle viděla živou. Vznášela se vedle ní. Šeptala jí slůvka útěchy. A Kví znovu zaútočila svou láskou proti Démonovi.
Cítil oheň. Rozežíral ho zevnitř. Nechtěl to vzdát, ale… Rozhodl se. A utekl…
 


Komentáře

1 Long Long | 17. dubna 2010 v 21:44 | Reagovat

Připomíná mi to vlkodlaka Gmorka z Nekonečného příběhu - taky běžel, vzteklý temný démon, s cílem zabít, pohltit, lapit do nicoty..
Líbilo se mi, jak jsi popisovala ten ,,stín ve snu" Teura, zvlášť část ,,Viděla stín, který se mu odplížil ze zorniček." :) A pak, později, nemá chybu tahle část: ,,To jí Sense píše příběh. To pro ní byl stvořen tenhle svět. Pro ní se točí. Pro ní jsou hvězdy na nebi a slunce a měsíc. A teď začal její příběh."
Jen tak dál.. :)
Můžu ti vytknout jenom dvě pravopisný chybky, kterých jsem si všimla (byl tlapami a slunce a vítr a les už jako opora nestačili), z hlediska ,,literární" kvality mě nenapadá moc, nač upozornit nebo na čem zapracovat.. Prostě jen piš - piš dál, získávej zkušenosti a zdokonaluj se.. :)

2 Illian Illian | Web | 18. dubna 2010 v 14:20 | Reagovat

Páni....to se mi líbilo :). Taky by mě zajímalo, proč začínám mít raději Arta než Kví, no nic, to zase něco žvatlám XD
Jinak dooprvady krásně popisuješ a všechno je tak jasné...vůbec mi to nepřipadalo zmatené. Jen tak dál už se těším na další kapitolku :)

3 Sense Sense | 18. dubna 2010 v 19:19 | Reagovat

[1]: Ano, když jsem to psala, snažila jsem se jak jsem mohla, abych se "neopičila" ale moc se to asi nepovedlo. Prostě jsem si ho tak představila :o) Vím, že dělám pravopisné chyby. Jelikož mě nebaví číst si to po sobě, tak tam občas i opakuji slova. Jsou to drobné chybky co bijí do očí a samotnou mě štvou..no, budu se snažit zlepšit to. :o)
Jinak, moc ti děkuju. Budu psát. Sama víš, že to je závislost :o)

[2]: To by mě taky zajímalo :o) Že bych ti ho nějak zošklivila? :oD Moc děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama