Spadlá Hvězda

20. dubna 2010 v 20:51 | Sense |  Folia
Vím, že to tu zahlcuju. Ale...odreagovávám se tak. Takže další kapitola. Krátká, psaná s nadějí a pochopením. S vyrovnaností, která ani nevím, kde se ve mě vzala. Možná poznáte mírné opičení se. Ale to už je můj svět.


Až když otevřela ztěžklá víčka, uvědomila si, že spala. Byla noc. Tma. Ta černota byla nějakým zvláštním způsobem uklidňující. Už nebyla zlá tak, jak jí Kví znala z předchozích nocí. Tahle hřála. Ze své schoulené pozice se převalila na záda a roztáhla nohy. Cítila uvolnění. Na víčkách byly zbytky zaschlé soli a cítila zaschlý pot po těle, ale pomohlo jí to uvědomit si, že už to má za sebou. Ale co? Vzpomněla si v té náhlé bolestné vteřině a zatoužila se znovu schoulit do klubíčka, stáhnout se do stínů a uniknout samotě a děsu toho tvora.
            "Byl to Démon," šeptala si sama pro sebe. Zůstala však ležet na zádech. Oddaná noci. Hleděla na oblohu skrz otvor z větví. Na nebi zářily tisíce hvězd. Byly tak uklidňující.
            "Ano to byl," odpověděl jí tichý hlásek, který sametově hladil na duši. Kví na okamžik napadlo, že by ten hlas mohl patřit mamince, ale okamžitě to zavrhla, ještě dřív než mohla ucítit onu známou prázdnotu vycházející z díry v srdci.
            Zůstala ležet. Nepřemýšlela.
            "Je pryč?" zeptala se sama sebe.
            "Je. Utekl. Prozatím."
            Kví potlačila nutkání zvednout se, nebo se alespoň stáhnout. Cítila se obnažená, když vystavovala své tělo svitu hvězd. Ale jestli cítila strach, její srdce to nezaznamenalo, neboť bilo klidně, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.
            A pak vyšla ze stínů. Zazářila. Kví se posadila. Tentokrát to nevydržela. Z oblohy sešla. Zářivá, jasná, skutečná. Měla dlouhé stříbřité vlasy. Táhla je po zemi. Šat měla sněhově bílý, ale byl tím nejtmavějším místem na těle. Neměla ho oblečený. Byl prostou součástí jejího těla. Těla, které bylo křehké jako slaboučký porcelán a přesto tak nějak stálé. Třpytilo se. V kůži se odrážel třpyt hvězd a náhle Kví pochopila, že se ona třpytí. Že je hvězdou.
            Promluvila hlasem sametovým a uklidňujícím.
            "Jsem tu," řekla prostě.
            "Kdo jsi?" zeptala se Kví hloupě. Všechno co dělala jí připadalo hloupé.
            "Jsem já."
            "Kdo já?"
            "Jsem posel, vyslanec."
            "Nebes?"
            "Dalo by se to tak říct," zasmála se. I zuby se třpytily.
            "A co tu děláš?"
            "Ptáš se, proč jsem přišla zrovna za tebou?"
            Kví v sobě nedokázala najít sílu odpovědět něco sarkastického. Jen bezmocně přikývla.
            Zářivá se plavně posadila.
            "Pochopíš. Brzy."
            Bylo ticho. Klidné, smířlivé, uklidňující ticho.
            "Přišla jsi mi něco povědět?" zeptala se Kví a pak tiše dodala: "Hvězdo."
            Hvězda se usmála.
            "Já jsem Hvězda."
            "Jedna z milionu."
            "Ona to tak nebere."
            "Ona?"
            "Sense."
            Kví v sobě nenašla hněv. Ani ho nehledala. Ne teď.
            "Takže ona tě poslala, proč?"
            "Ještě ti to nedochází?"
            Kví nechápala, co by jí mělo dojít. Bezmocně seděla a připadala si bezcennější, než kdy dřív.
            "My Hvězdy se obyčejně netouláme jen tak po zemi."
            "Proč ne?"
            "Ty máš ráda stísněné prostory?" zeptala se.
            "Nemám."
            "Tak vidíš."
            Hvězda se ochranitelsky usmívala. Byl to upřímný usměv, ale přesto úsměv rodiče, co se dívá na své uplakané dítko, kterému někdo zbořil hrad z písku.
            "Proč jsi tedy přišla sem?"
            A Kví se koupala v jejím svitu a pomalu jí začalo docházet, že to nebude navěky. Pocítila náhlý příval lítosti. V přítomnosti Hvězdy se cítila bezpečně.
            "Přišla jsem
za tebou."
            Kví ukápla slza. Ucítila náhlé štěstí, tak silné, že potřebovalo nějak ven a úsměv na to nestačil. Došlo jí to. Všechno. Doufala, že si zase něco nenalhává.
            "Zdá se mi to?" zeptala se.
            "Nezdá. Chceš se ujistit?"
            Kví přikývla. Hvězdě ukápla slza. Nádherná, třpytivá. Setřela jí z tváře na prst. Natáhla se ke Kví a prstem, na kterém se třpytila slza jí udělala na čele tečku.
            "Děkuji," poděkovala Kví, přestože nevěděla pořádně za co.
            "Nechápu to. Proč tě poslala zrovna za mnou?" ptala se jako malé dítě podvacáté na tu samou otázku A proč je tráva zelená?
            Hvězda se usmívala. Tak skutečně a upřímně.
            "Ale chápeš. Chceš to jen slyšet nahlas viď? Vyřčená slova zní skutečněji. Tak tedy. Poslala mě za tebou Sense. Za tebou. Za jednou z miliónu. Jednu z miliónu za jednou z miliónu. Není to symbolické?"
            Teď se pro změnu usmívala Kví.
            "Víš Kví, ty jsi Vyvolená."
            "A Pris?"
            "Ta je taky."
            "Copak to jde?"
            "Proč by nešlo. I já jsem Vyvolená. Jsme jedna z miliónu dalších hvězd, které září na této obloze a dostala jsem úkol, stala jsem se součástí příběhu, abych vyvedla z omylu jednu smutnou dívenku."
            "Jak se jmenuješ?"
            "Triamanea."
"Triamaneo, až se budu dívat na oblohu, budu na tebe myslet."
"A já až budu shlížet na zemi budu myslet na tebe, maličká."
"Jsem větší než ty," poznamenala Kví.
"Já jsem mnohem a mnohem starší."
"Proč si vybrala zrovna mě? Protože jsem byla kamarádkou Pris?"
"Pošeptám ti tajemství, můžu?"
Kví se k Triamanee naklonila. Ta jí svým sametovým hlasem pošeptala do ucha něco, co si Kví pamatovala do konce svého života.
"Není to zrovna spravedlivé," konstatovala.
"Ne to není, ale spravedlivé to ani být nemůže."
"Proč to Sense dělá, to všechno?"
"Jak to mám vědět? Mě nic do ucha nešeptala. Prostě jsem jen náhle věděla, že musím jít. Sem na zem, utěšit tě."
"A jak víš to, co jsi mi pošeptala?"
Hvězda se záhadně usmála a neodpověděla.
"Musím jít, svítá," řekla náhle Triamanea.
"Prosím, nechoď ještě."
"Vždyť já neodcházím. Budeme spolu. Na jedné planetě. Na věky."
A rozplynula se v paprscích slunce.
            

 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 20. dubna 2010 v 21:58 | Reagovat

líbila se mi... hvězdy jsou s námi každou noc i když je nevidíme :)

2 Christine.blog Christine.blog | E-mail | Web | 21. dubna 2010 v 13:29 | Reagovat

Skvělej, originální blog!

3 Illian Illian | Web | 21. dubna 2010 v 18:11 | Reagovat

Já bych taky chtěla hvězdičku, která by za mnou přišla....ehm, nebo třeba hvězďáka, který by....sakra, už zase fantazíruji. Krásná kapitolka a jak vidíš probouzí fantazii :-). Už se moc těším na další...

4 Long Long | 23. dubna 2010 v 13:20 | Reagovat

Krásné :)
Moc se mi tam líbila ta ,,polemizace" o hvězdách a... prostě všechno se mi líbilo :D
Ráda si počkám na to tajemství..

5 Denda Denda | Web | 25. dubna 2010 v 14:45 | Reagovat

moc pěkné a máš taky moc pěknej blog a super zájmy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama