Původně to měla být zpráva z víkendu...

19. dubna 2010 v 14:15 | Sense |  Ze života snílka
Zdravím.
S chladnoucím čajem, s hudbou v uších, čekajíc na odpoledku. Budeme se fotit na ročenku. Budu muset dělat, že mě hrozně baví dělat nadšenou z toho, že mi někdo bliká bleskem před ksichtem. Samozřejmě to opět dopadne strašně. Na to bych však měla být zvyklá. Vypadám, jak vypadám. To přeci není důležité. 
O víkendu jsme byla na chalupě. Měla jsem se učit místo toho jsem však lítala po lesích, nebo kreslila přírodniny, nebo cvakala foťákem jako pominutá. Už vím co mi bude a co mi dělá problémy. Složené zlomky a úlohy řešené rovnicemi. Brr jak já to nesnáším. Bojím se, že budu zase moc nervózní a jako vždy to zkazím. Kdyby alespoň vyšla ta pojistka, i když se obávám, že nevyjde.
Poslední dobou...je to těžké. Vůbec nespím. Tedy spím celou noc a zdají se mi sny. Často si pamatuji tři nebo čtyři regulérně dlouhé sny, které spolu absolutně nesouvisí. Ale přitom vím, že ležím, že se převaluji, že nemůžu usnout. Ráno se budím s kruhy pod očima a strhaným pohledem. A asi to nebude jen tím nedostatkem spánku.
Vím, že zase píšu o ničem. Předpokládám, že to nikdo nebude číst a když, tak bude pak akorát zklamaný, že ten čas mohl strávit smysluplněji. Vím, že si jen na něco hraju. Že to tak není a nikdy nebylo. Křičela bych. Ne, jen se smutně usmívám. Tomu, jak jsem byla naivní. Chtěla bych se někomu  vyplakat na rameni. Mám fyzickou potřebu nebýt sama. Ale ramena nejspíš došla. Už si začínám vymýšlet. Pronásleduje mě. Povídá si se mnou, přestože neexistuje. A já ho nechávám. Je to příjemné. Nejsem sama. Ale teď. Uvědomuji si vůbec, co dělám?
Mám sto chutí na ně všechny křičet. Křičet a říct jim konečně, co si myslím. Ale co bych tím zbořila?! Ne. Nedokážu to. Nedokážu ubližovat. Ublížila bych tak i sobě.
Víte co je krásné. Jen si lehnout v lese do mechu a poslouchat šumění větru v korunách stromů a zpěv ptáků. Pak jsou všechny sny náhle reálné. Ale jen na okamžik. Tak jsem tam tak ležela. A přemýšlela. Sama...Ale ne osamělá.
Vážně to byl jen klam? Nechci věřit...ale asi byl. Probuzení bolí. Fyzicky. Na rukou...
Jednou se neudržím. Budu křičet. Budu ječet. Budu nadávat a metat lidem do obličeje kruté pravdy. Budou mě považovat za divnou a hloupou hysterku. Ale v té chvíli to bude jedno. Pak si teprve všimnu škod. Ale to už bude pozdě.
Přála bych si, aby byl skutečně někdo rád, že tu jsem. Ale proč? Vím, chci toho moc. Uzavřít se do sebe už nepomáhá. Vážně bych si přála...ale ne. Radši budu mlčet.
A pak se tomu divím. Divím se, když jsem taková. Sebelítostivá a sobecká. Pak ještě něco chci vděk? Pche. Jsem hrozná. To to jako všechno dělám pro sebe? Ale proč? Chtěla bych začít od začátku. Znovu. Narodit se třeba někde jinde. Chodit do školy jinde. Začít znovu s novými lidmi. Třeba by to bylo lepší. Teď mi zbývá jen snít. Večer na prázdno civět do zdi a nechat si slzy na tvářích. Nestírat je. Pak mi zbývá prázdnota rána. Kde vidím napáchané škody. A tak pořád dokola..
Už musím...mezi lidi. Ale vždyť co jsem já...jsem snad ještě horší.
A teď radši utečte. Pryč ode mě.
 


Komentáře

1 Long Long | 19. dubna 2010 v 14:54 | Reagovat

Sense..
Zkus pohlédnout i na pozitiva svého života.. Co umíš a ostatní ne, co můžeš vidět a ostatní ne, co můžeš mít a ostatní ne.. Nový život..? Možná bychom v něm ale nebyli my..
Je lepší mít někoho neexistujícího, povídat si s ním a představovat, než být nemluvit vůbec s nikým.. I ,,neexistující přítel" dokáže pomoct..
Rozhlédni se - vážně není kolem žádné rameno? Rodiče, sourozenci, ale i někteří bližší kamarádi..? Vždycky musí být někdo poblíž..
Tak si zakřič - vyřvi se, třeba to pomůže.. Dostaň to ze sebe.. Já vím, zas je tu problém - Praha.. Ale třeba příště, až budeš v lese nebo na chalupě? Nějaké místo se určitě najde..
Ano, probuzení většinou může bolet, hodně bolet, ale kdyby nebylo probuzení, nemohlo by být ani usnutí - a snění..
Život je jako houpačka, jednou jsi nahoře, jednou dole, zas se to vystřídá, Sestři.. Vysvitne Slunce..

Ne, neutečeme. Zůstaneme tu s Tebou..

2 Illian Illian | Web | 19. dubna 2010 v 17:03 | Reagovat

Já jsem ráda, že tu jsi. Líbí se mi tvé články a líbí se mi tvůj osobitý charakter.
Nedělej si s tím vším okolo těžkou hlavu. Long to vystihla skvěle, takže nevím jak tě mám víc povzbudit.
Doufám, že se ti všechno co si přeješ povede, držím palce! :)

3 Sense Sense | Web | 19. dubna 2010 v 20:47 | Reagovat

[1]: Já...děkuju. Teď už je to lepší. Měla jsem blbej den, kdy na mě dolehlo všechno, čemu jsem se za poslední dobu tolik bránila. Neber mě vážně. Já..připadám si tolik na obtíž. Díky za tebe :o)

[2]: :o) Děkuju ti. Normálně nejsem takhle otravná...doufám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama