Osedlat si vítr

30. dubna 2010 v 16:30 | Sense |  Povídky
Jednou večer jsem jen tak koukala z okna. Náhle jsem spatřila Je. Měli okolo sebe něco, co mě upoutalo a zaujalo. Zarylo se mi to hluboko do hlavy. Musela jsem to nakreslit a ještě o tom něco napsat. Něco, co není vůbec dobré. Prostě jsem si jen chtěla uchovat v hlavě ten dokonalý obrázek.


Jezdci

Byla hluboká noc. Obloha byla temně šedá, bezhvězdná, bezměsíčná, prázdná a nevlídná. Vzduch stál na místě. Lístek se nepohnul. Vítr snad nikdy neexistoval. Nikdy neodvával strach a nedával okusit kapku svobody z dávných časů, kdy ještě neexistovala města. Nikdy nesušil slzy. Svět se skládal z temnoty a dusivého ticha. Lidé zalezlí doma tomu unikli. Někdo však venku byl.
Ospalé pouliční lampy slabě zářily do noci. Odhalily to, čemuž předcházel velice tichý klapot bot o chodník, který se však v mučivém tichu rozléhal ulicí a vracel se ozvěnou. Dvě postavy. Jedna v nižším černém klobouku a dlouhými rovnými vlasy barvy bezměsíčné noci, druhá s vysokým kloboukem, vlnitými vlasy po ramena, které padaly do obličeje. Oba měli na sobě černé pláště. Ženě sahal až na zem a táhla ho za sebou jako posmrtnou vlečku. Muž měl plášť kratší, sahal asi pod kolena, takže byly vidět i kalhoty stejného odstínu černé, jako bylo koneckonců všechno na obou dvou postavách. Jen obličeje, nebo to, co z nich bylo vidět, byly bledé, až nepřirozeně bledé. Oba byli vysocí a nesli se vzpřímeně a majestátně s hlavami vztyčenými. Ruku v ruce pluli uličkou. Šli velice rychle, dlouhými pevnými kroky. Brzy se rozplynuli v temnotě. Kdyby je snad náhodou někdo zahlédl z okna, považoval by je za pouhý plížící se stín. Jako stíny zmizeli. Pro neklidné spáče, kteří v této pozdní hodině zírali z okna, aby nalezli spánek. Avšak kam odešli?
Dvě temné postavy šly hrdě úzkými uličkami. Zahaleni v hávu temnoty. Čas od času vzhlédli a jejich oči ve slabém svitu lamp zazářily podivným naoranžovělým leskem. Poklidným, kolébajícím. Kráčely rytmicky. Krok za krokem a ze zběsilého tempa nepolevovaly. Zastavily se na náměstíčku, které bylo k nerozeznání od všech ostatních náměstí, přes které doposud prošly. Ze stran jej svíraly starobylé budovy a z jedné kostelík, spíš kaplička. To vše vytvářelo pokřivený obdélník, na jehož okraji se zastavily a vyčkávaly. Mlčely.
Dvě postavy v černém stály klidně. Opíraly se o lampu, která nezářila. A pak z druhého rohu vyklopýtala drobná postava obtloustlého mužíka. Silně kulhala a stále se ohlížela za sebe. Když spatřila černooděnce, viditelně se jí ulevilo.
"Jezdci," zvolal a jeho vyděšený hlas proťal ticho jako černý šíp. "Jezdci!"
Postavy se hnuly z místa. Jako stíny dolétly k mužíkovi a chytili ho, každá z jedné strany.
"Trile, co se proboha stalo?" řekla dívka zvučným mírně chraplavým hlasem plným autority.
Tril klesl k zemi.
"Jsi raněný! Borane!"
Muž pohlédl na ženu a jejich oči se setkaly. Mírně přikývl a položil svou ruku na Trilovo koleno. Měl otevřenou zlomeninu, která silně krvácela. Boran mlčel. Nepronesl jediné slovo a jeho klidnou tvář nepoznamenala žádná emoce. Když ruku stáhl, nezbylo po ráně nic, jen díra v zakrvácených kalhotách.
"Dě-děkuji," vykoktal Tril.
"Tak co se stalo?" ohradila se mírně zlostně žena.
"Oni. Přišli až sem chtěli po mě…"
"Kruci," přerušilo ho Boranovo pobouřené zanadávání. "Vezmi ho pryč, já se o ně postarám."
"Tak na to teda zapomeň," bránila se žena. Boran mlčel. Věděl, že nemá cenu ještě se o něco pokoušet.
Žena vstala. Černé vlasy zavlály. Chytla Trila pod v podpaždích a rychle odkráčela do noci. Za okamžik však byla zpět. Stála klidně vedle Borana. Klobouk zakrývající oči. Se sklopenou hlavou vyčkávala.
"Proč nám vlastně říkají Jezdci," zeptal se Boran.
"Tvrdí, že jsme si osedlali vítr."
"Kelie, to skutečně nevím proč," řekl Boran s úsměvem ve tváři.
"My jim ukážeme, proč nás tak pojmenovali," řekla Kelie. Odhodila klobouk. Strhl ho vzdušný proud. On se vznesl do vzduchu a pak znovu klesl na zem. Dopadl a už se nepohnul. Černé vlasy zavlály. Hnědé oči vzplály vztekem. Vznesla se do vzduchu. Jakoby to bylo prosté a naprosto samozřejmé. Boran se vznášel vedle ní.
Ze stínů protější ulice se vynořili. Vampýři měli temně rudou barvu. Krom roušky kolem pasu na sobě neměli nic. Byli ozbrojeni drápy a zuby. Oči jim rudě žhnuly.
"Ó, samotní Jezdci!" vyvřískl jeden a byl to nelidský jekot plný hnusu.
A ó samotní Jezdci se na ně bez jediné výzvy vrhli. Dva proti deseti. Kelie by to nejspíš považovala za vyrovnané.
To co se odehrálo bylo lidským okem nepostřehnutelné. Nadlidské rychlosti posílené vzrušením a nenávistí. Vrhli se na sebe. Pouhýma rukama a zuby vampýři a krátkými kudlami Jezdci. A Kelie ukázala, co to je osedlat si vítr.
Zabouřilo. Hrom otřásl zemí. Bez varování, bez jediné výzvy začaly z nebe padat velké dešťové kapky. Vítr zběsile vál a rozstříkával tisíce kapek do všech směrů. Rudá krev se smísila s vodou a zatekla do kanalizace. Mrtvá těla letěla za nimi.
"Sakra nemůžete mi to někdo podat!"
"Tady."
Něco zacinkalo.
"Klepou se mi ruce. Nedokážu to."
"Ovládej se. Prosím! Je to pro ní," řekl naléhavě.
V obrovské kaluži krve ležela Kelie na zemi a černé vlasy byly mokré deštěm a slepené zasychající krví. Dýchala mělce a z očí jí prýštěly slzy.
"Klid, teď to bude trochu bolet. Dýchej zhluboka."
"Já nemůžu," vzlykla.
"No tak, nevzdávej to. Hele, podívej. Jsem tu s tebou. Jsou pryč. Porazila jsi už tolik horších nepřátel…"
"Není to ironie," zasmála se.
Déšť to věděl, i vítr a spolu nesouhlasně tloukly do dláždění.
Vznesla se do vzduchu. Byla lehká a tak svobodná. Ta co si osedlala vítr se vydala na poslední cestu. Cestu, ze které se nevrací.

 


Komentáře

1 Long Long | 1. května 2010 v 18:41 | Reagovat

,,Vítr si osedlat, tak jak to umí jen pták, vyletět oknem ven, a už se nedívat zpět.."

"Vítr snad nikdy neexistoval. Nikdy neodvával strach a nedával okusit kapku svobody z dávných časů, kdy ještě neexistovala města. Nikdy nesušil slzy." "...jeho vyděšený hlas proťal ticho jako černý šíp."

Brr, bez Něj by se mi žilo tak těžce.. Mrazí mě, když si tohle představím.

Moc se mi tam líbily určitý věty, například "Zastavily se na náměstíčku, které bylo k nerozeznání od všech ostatních náměstí, přes které doposud prošly." "Opíraly se o lampu, která nezářila." a pak taky poslední věty.

Dokázala jsem si to živě vybavit.. :)

2 Sense Sense | 2. května 2010 v 19:34 | Reagovat

[1]: Miluju vítr. A z nich úplně sálala ta větrná svoboda, když jsem je viděla, jak se ženou ulicí. Děkuju. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama