Černý plášť

6. dubna 2010 v 15:18 | Sense |  Folia
Další kapitola, psaná tentokrát ručně, tudíž mě její přepisování do počítače málem zabilo :o). Jen upozorňuji, že konec je nudný, trapný a ohraný, ale doufám, že bude tentokrát logicky vysvětlený. Aspoň tak... No. Přeji příjemné čtení.


Na obloze zářil stříbrný srpek měsíce. Osvětloval mýtinku, na které se rozvalovaly tři osoby. Dvě drobné dívky a jeden mohutný bílý vlk. Leželi klidně. Bloudili někde mezi spánkem a bděním, avšak byli moc nervózní na to, aby mohli usnout pořádným, ničím nerušeným, spánkem spravedlivých. Měsíc plul po obloze, chladný a vzdálený. Pris, spící jen na půl oka, ho sledovala na cestě černotou a říkala si, že ještě nikdy nebyl tak nepřátelský.
"Myslíš, že na nás zanevřela?" zeptala se pak tichým hlasem stále se dívajíc na oblohu.
"Ne," odpověděl vlk, který pochopil, že otázka byla položena jemu. Zdálo se, že Kví spí.
"Ale proč to všechno? Vždyť, podívej se na něj. Shlíží na nás tak chladně, tak lhostejně. Vůbec ho nezajímá, že tady někdo trpí."
Areus neodpověděl. Ticho bylo tak uklidňující. Pris se klížily oči a cítila, jak se propadá hluboko, hluboko dolů. Náhle však sebou trhla.
"Víš, proč jsi tady," řekl Areus.
"Hm."
"Na tom, co řekla ta dívka bude něco pravdy."
"Cože?!"
Pris vyskočila na nohy. Před chvílí byla ještě opřená o Areovu huňatou srst, nyní se však zděsila, co ho to vůbec napadlo.
"Kví jí ale nemá ráda!" řekla nahlas a pranic jí nezáležela na tom, že kamarádku probudí.
"No tak, uklidni se, nech si to…"
"Tak já mám být klidná?! Právě jsi mě tu obvinil, obvinil jsi mě…"
"Klid, já jsem tě přeci neobvinil. No tak, posaď se."
Pris však už seděla. Svezla se na kolena a rozplakala se.
"Tohle já přeci nechtěla," vydávala ze sebe mezi vzlyky. "Nechtěla jsem to."
"No tak, nemůžeš za to. Když ne ty, byl by to někdo jiný."
"Ale proč to jen udělala?"
Na to Areus neměl odpověď.
"Je…je možné, že za to nemůže," zeptala se po chvíli a hlas se jí chvěl.
"To je jistě možné," uklidnil jí Areus, přestože si to nemyslel. Bílý vlk znal své místo na tomto světě. A to bylo zde. Po boku Pris. Jeho úkolem bylo jí chránit. Za jakoukoliv cenu.
A nikdo nevěděl, co se děje tam nahoře. Nikdo neviděl slzy, které stékaly po tváři. A taky nikdo neviděl, jak uschly. Jak uschly a zbyla po nich jen prázdnota. Prázdnota vonící po odhodlání. Po odhodlání tak silném, jaké tam dole nikdo nikdy neviděl. Vždyť to bylo odhodlání bohů. A prázdné odhodlání zbývající po slzách nese jasné jméno. To však ty dole nemuselo zajímat. Ne, ty slzy nebyli jejich starostí. Avšak kdyby byli cítili to, co zaplnilo díru, možná by všechno mohlo dopadnout jinak. A pak se hluboko uvnitř země, v dávno nepoužívaných podzemních kobkách, zrodila noční můra. A to už bylo pro ty dole velice důležité.
Netrvalo to dlouho a Kví se probudila. Měla pocit, jako by ani na okamžik oka nezamhouřila a už jí cosi pištivého tahalo nahoru.
"Je…je možné, že za to nemůže," znělo to.
A pak si uvědomila, že je vzhůru.
"To je jistě možné," uslyšela, ale nechápala.
"Jak dlouho jsem spala," zeptala se, aniž by učinila jiný pohyb než otevření víček.
"Moc dlouho ne," zavrčel vlk a ona cítila, jak se mu dme bok, který jí teď sloužil jako polštář.
"Co bude dál?" zeptala se.
"No tak, jestli už teď nemá nikdo v plánu spát," řekl a jeho žluté do tmy zářící oči stanuly na hnědovlasé dívce, "abychom vyrazili."
"Ale co bude s ostatními?"
"Nemůžeme jim nijak pomoci. Ti staří blázni už se o ně snad postarají. My však musíme jít."
"My?" zapochybovala Kví.
"My," řekla Pris pevně.
"My…" opakoval Areus nepříliš přesvědčujícím tónem.
"Ale kam?" nenechala se Kví odbýt.
Areus neodpověděl.
"Na bezpečné místo," řekla Pris a Kví, která sic byla celý svůj život zvyklá tvrdohlavě si stát za svým, pochopila, že nemá cenu se s ní hádat.
"Tak nastupovat, vyrážíme."
A dívky vylezly na jeho hřbet a jen jejich pohledy dokazovaly, že jízda na vlkovi nepatří mezi jejich oblíbené činnosti.
Vyrazili, přestože byla hluboká noc. Kví, která měla na rozdíl od své kamarádky zvyklé na dlouhé noční výpravy s tvorem noci, mnohem raději den, než noční tmu, cítila podivný tlak ve spáncích. Měla pocit, že se nacházejí sami na celé Folii. Nahoru, tak, kde zářil chladný stříbrný měsíc, to bylo tak daleko. Kví cítila, že potřebuje teplo. Potřebovala slunce, jeho paprsky zářící do obličeje a hřející na kůži. Byla jí zima. Podivná vlezlá vnitřní zima. Přejel jí mráz po zádech.
Naproti tomu Pris tmu milovala. Milovala noční toulky po kraji s Areem. Jen tak běžet po pláni s větrem ve vlasech a lunou v zádech. V té době ještě hřála. Ale přesto, že se cítila jako noční tvor, věděla, že s touto nocí není něco v pořádku. Byla chladná, nepřátelská a osamocená. Cítila podivnou úzkost, ale nemyslela si, že by to bylo ze strachu z nadcházejících událostí.
Ne, ani jedné z dívek se to nezdálo. Areus to cítil také, ale na rozdíl od děvčat to dokázal snadno pojmenovat. Vzduch byl cítit smrtí. Folia umírala. A Area napadlo, že tentokrát s tím Sense nemá nic společného. Nebo má, ale neví o tom.
Kví nevěděla, kam má Areus namířeno. A i kdyby znala jméno toho místa, zřejmě by jí to nic neřeklo. Nikdy nebyla dál než na kraji hvozdu. Ráda se sice pobíhala po pláních, ale les jí vždycky připadal tolik útulnější. Sídlo měla ráda. Bylo tam tolik zajímavých míst, která stála za prozkoumání. A teď to bylo všechno pryč. Opouštěla to místo svého dětství. Najednou si uvědomila, že už se tam nikdy nevrátí. To zjištění bylo šokující a přitom tak samozřejmé, že Kví napadlo, že jí ho do hlavy vložila samotná Sense. Ale vždyť Sense ani neví, že existuje, napadlo jí. Ucítila lítost, že se její život během vteřiny od základů změnil. Přesto však za to byla svým způsobem vděčná.
Ale Areus měl naprostou představu, kam se vydá. Věděl, že s tou představou se už narodil. Areus klidně přijímal svůj osud. Věděl, co se má stát a stane se. Nikdy o tom příliš nepřemýšlel.
A tak se, každý zabrán do svých myšlenek či vzpomínek, noc pomalu přehoupla v den. A když na obloze zazářilo žluté slunce, Kví pochopila, že Folia už není to, co bývala.
"Kručí mi v břiše," řekla náhle Pris.
Areus zastavil, děvčata sklouzla na zem.
"Odpočiňte si," řekl.
"Rozděláme oheň a najdeme vodu, jo?"
A já něco ulovím, řekl vlk a ztratil se v lese.
Kví si sedla do tureckého sedu a hladila si ztuhlé nohy.
"Zvykneš si," odtušila Pris hledící kamsi do lesa.
"Na," hodila Kví kožené vědro na vodu. "Já obstarám oheň."
Kví cítila všechny svaly v těle, zatímco se mermomocí snažila přinutit se k chodu. Nevěděla, kde by měla vodu hledat, takže prostě jen šla stále rovně a poslouchala, jestli neuslyší zurčení potůčku.
"Hledáš vodu," řekl nějaký mužský hlas nad její hlavou. Srdce jí poskočilo v hrudi. Rychle uskočila a pohlédla vzhůru. Tam na větvi seděl v podřepu jakýsi tvor v černém. Měl plášť s kápí, která mu zakrývala tvář. Kví viděla ve tmě blýskající se oči. Byl vysoký a tajemný.
"Ty jsi Teur?" zeptala se přiškrceným hlasem.
"Spíš sedmihlavý drak," odpověděl a seskočil z takřka čtyř metrů vysoké větve. S ladností divoké kočky dopadl na zem. V té vteřině Kví pochopila, co to je skutečná divokost.
"Kdo jste a co chcete?" Kví začala couvat.
"Kdo jsem, inu ten Teur nebyl špatný tip a co chci? No přeci dostat odpověď na svou otázku."
Kví narazila na strom. V jeho hrubé kůře ucítila oporu.
"Ano Teure, hledám vodu," řekla a znovu vypadala nebojácně. Bradu měla bojovně vystrčenou a ve tváři výraz pohrdání.
"Ale nemůžeš jí najít," řekl Teur a stále se přibližoval. Kví postřehla, že je neskutečně tichý.
"To opravdu nemohu."
"Zavedu tě k ní?" naznačil, aby řekla své jméno.
"Člověk," odpověděla.
"Dobrá Člověče," řekl a stále se potměšile usmíval.
Mezitím přistoupil až k ní. Ucítila vůni borovic. Chytil jí za ruku. Dlaně měl teplé a hebké a vedl zpátky, odkud přišla. A Kví, přestože jí to samotnou překvapilo se nebála.
"Takže Teure, tvým životním posláním je dovést mě k vodě?"
"Ó Člověče, co tě nemá. Mým životním posláním je takové tvory hledající vodu zavádět na scestí!"
A Kví , než by kdo stačil okem postřehnout se mu vyškubla a chystala se ho udeřit. Ovšem to se přepočítala. Ten muž byl přeci jen Teur a tak se jí s ladností vyhnul, až za ním černý plášť zavlál. A znovu jí chytil.
"Není čeho se obávat," řekl a už se neusmíval. "Kdybych se ti chystal zkřivit jen jediný vlásek, má střeva by se válela všude kolem."
Kví se rozhlédla kolem sebe. Nikoho neviděla.
"Jak víš, že tu je?" zeptala se Teura, kterému se mezitím na tváři znovu usídlil ten záhadný úsměv.
"Vždyť jsem Teur, sama jsi to uhádla, Kví."
 


Komentáře

1 Illian Illian | Web | 7. dubna 2010 v 16:02 | Reagovat

:-) vůbec mi ten konec nepřipadal trapný ani ohraný,...spíš se ještě víc těším na další kapitolu :-)

2 Ireth Ireth | 7. dubna 2010 v 21:53 | Reagovat

Nudný konec? Vůbec jsem nečekala, že to může takto dopadnout. Je to čímdál zajímavější :)

3 Sense Sense | 8. dubna 2010 v 15:50 | Reagovat

Myslím, že je dost ohrané, že někdo nečekaně použije něčí jméno, přestože mu nebylo řečeno. Vidím to skoro v každé knize, nebo filmu. Potřebovala jsem to nějak ukončit, tak jsem sáhla po téhle klasice, abych asi ještě zvýšila tajemnost Teura.
Jinak vám moc děkuji :o)

4 Long Long | Web | 11. dubna 2010 v 16:32 | Reagovat

Líbí se mi, jak popisuješ Teury a charakter Area.. :)
Občas jsem se sice trošku ztrácela, teda, když Areus řekl: "Na tom, co řekla ta dívka bude něco pravdy." a Pris se hněvala, že jí urazil.. Ale baví mě to :)

5 Sense Sense | 12. dubna 2010 v 16:59 | Reagovat

To byl dost...úmysl, abyste nevěděli (zatím) o co jde. Děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama