Představení

25. března 2010 v 20:47 | Sense |  Folia
Tak a je tu první kapitola. Kéž by psaní těch ostatních šlo tak rychle.



Dívka s dlouhými, rovnými, světlými vlasy a modrýma očima, ve kterých se zračila laskavost vstala a chytla se větve, na které před chvílí seděla a pozorovala lidi jdoucí na představení. Zhoupla se a ladně dopadla na zem vystlanou zeleným mechem. Odhrnula si neposedné vlasy z čela a přidala se k zástupu.
"Ahoj Pris," pozdravila svou kamarádku.
"Kví," řekla pobaveně. "Že zrovna ty jdeš na představení."
"To víš, řekla jsem si, že mi trocha kultury neublíží," uchechtla se.
"Aha, jistě."
"Kde máš Area?"
"Ále, nechtěla jsem ho vzít s sebou, vždyť víš, co posledně provedl, tak se urazil. Utek´ někam do lesa," máchnula Pris rukou kamsi za sebe.
"Ale kolik lidí tam jde co?"
"A nejen lidí. Tuhle jsem viděla Teury, jak si to kráčí ve stínu."
"Teury, děláš si srandu?!"
"Ne, fakt tam byli."
Chvíli byly obě zticha.
"Nechceš si zkrátit cestu?" zeptala se po chvíli Pris - drobná, hubená dívka s hnědými vlasy a velkýma zářivě zelenýma očima, která vypadá stejně divoce, jako okolní les. Kví by přísahala, že má v předcích nějakého Teura.
Obě se ušklíbly a vznesly se do vzduchu. Létání byla namáhavá činnost a většina se mu raději vyhýbala. Létání nepatřilo mezi obvyklé způsoby přepravy, jelikož ho mnozí považovali za nebezpečné.
"Stejně to nechápu," řekla Kví, zatímco se obě dívky vznášely dobré tři metry nad zemí nad hlavami většiny lidí a jiných bytostí. "Kvůli nějakým pitomcům, kteří narazili hlavou do stromu a zabili se se všichni lítání bojej. Při tom je to tak nádherný!"
A Pris s ní musela souhlasit. Slabý větřík jí ovíval tvář a ona si najednou připadala tak volná.
Dolétly tak až na večerní představení - na vílí palouček. Ani jedna cestou nenarazila do stromu, proto obě doletěly v pořádku a živé.
Usadily se nahoře na jedné z větví přímo nad jevištěm, které tvoříil palouk posypaný horou písku jako kulisu. Mezitím se setmělo a jeviště osvětloval jen fosforeskující svit barevných muchomůrek. Nad hledištěm poletoval párek světlušek s obrovskými lucernami a svítil, aby se všichni diváci pohodlně usadili. Hlediště totiž tvořil vysoký rozložitý dub se spoustou větví. Kví s Pris se usadily na místo, kam chodilo jen málo lidí, protože se nikomu nechtělo příliš létat. Nevedly tam totiž schody. Občas na tomto místě představení pozorovaly světlušky, nebo jiní tvorové, kteří jsou schopni dostat se tak vysoko.
"Pamatuješ se na toho kouzelníka, který tu s námi onehdy seděl?" zeptala se Pris.
"Jo a zrovna, když jsem se zase jednou rozhodla, že půjdu."
"Kouzelníci jsou tak zvláštní," zasnila se Pris.
"Jak mu na bradě rašil ten fialovej mech," vyprskla Kví smíchy.
V obrovských přesýpacích hodinách, stojících vedle jeviště, už nezbýval skoro žádný písek. Představení mělo brzy začít. Ještě něž světlušky odlétnuly a usadily se vedle dívek, spatřila Pris sedět na nejnižší větvi úplně vzadu starého Teura v černé kápi.
Jeviště teď osvětloval jen slabý svit muchomůrek. Na celém palouku bylo ticho, nikdo ani nedutal. Přestože všichni viděli představení nejmíň tucetkrát, nikdo se nemohl dočkat. A pak náhle světlušky namířily své světlo doprostřed jeviště, kde se naprosto náhle zjevila jakási prapodivná postel, psací stůl a židle. Odněkud vylétli barevní motýli a magická hudba začala hrát.
Nikdo ani nedutal a všichni pozorovali dívku, která spala v podivné posteli. Byla mladá a krásná. Vlasy měla temně černé a pleť bílou jako sníh. Pootevřené rty byly rudé jako vílí krev.
"Stejně je s nimi příbuzná," zašeptala Kví Pris do ucha a ta na souhlas kývla.
"Jmenuje se Merla, onehdy jsem jí viděla na kraji lesa."
"Cože?" podivila se Kví, ale náhle obě děvčata ztichla, protože se na jevišti začalo cosi dít.
Merla otevřela oči. Pris ještě spatřila šedavý záblesk, než se v nich ustálila tmavě modrá barva. Půvabně se zvedla, protáhla se a zívla. Pak ladně odkryla peřinu a vstala. Ti kdo představení nikdy přetím neviděli se podivili nad podivností Merlina spacího oblečení. Byly to bílé hedvábné šaty. A Merla si to teď bosa vykračovala po písku ke kulise okna. Pohlédla ven a zraky diváků se na chvíli odpoutali od jejího půvabného obličeje a zahlédli se kopírujíc její pohled ven z okna. Tam byla umně nakreslená jakási šedá budova. Nikdo nikdy takovou neviděl. Byla vysoká a ošklivá. Na střeše měla komín, ze kterého vycházel dusivý šedý kouř. Okna byla velká a nevlídná. Všichni cítili obrovský soucit s Merlou, že musí žít na tak příšerném místě.
Merla si povzdechla, zatáhla závěsy a začala zpívat. Její sametový hlas doprovázel sbor několika desítek víl hrajících na píšťaly všech druhů a velikostí. Zpívala o domově. Dívala se zklamaná z okna, tiskla se k jakési podivné krabici, ze které sálalo teplo, schoulená do klubíčka a plákala. Stěžovala si na život, který jí byl dán a toužila po hlubokých lesích, větru ve tváři, kouzlech a svobodě. Kví napadlo, že to Merla příliš přehání. Takováhle Sense přece není, rozhodně ne tak sebelítostivá.
Merla dozpívala a zvuky píšťal zanikly v teplé letní noci. V noční košili došla k psacímu stolu a na jeho desku napsala jediné slovo - Folia. Z řad diváků se ozve burácivý potlesk.
"Ale Merla jí nehrála vždycky, že ne?" pošeptala Kví Pris do ucha.
"Ne, tohle je její první vystoupení…ale zpívá hezky, jen to dost přehání," odpověděla Pris.
Kví přikývla na souhlas. Pohlédla zpět do jeviště. Spatřila černou střelu, letící odněkud. Spatřila, jak se Merla podívala na svou hruď a s výrazem překvapení klesla na kolena. Spatřila, jak se bílá hedvábná košile zbarvila rudou. A pak už uslyšěla jen křik, děsivý jekot, který vycházel z úst lidí z jeviště. Přistihla se, že i ona ječí. Divila se, že Merla nekřičela bolestí, ale brzy pochopila, že nemůže. Merla ležela na zemi zborcené její vlastní krví - mrtvá a nehybná jako panenka. A ze srdce jí trčel šíp. Šíp s černým pérem na konci.
Hned však zmlkla. Podívala se na Pris, jenž zbledla děsem nebo znechucením. Bez jediného slova, které by stejnak zaniklo v ohlušujícím rámusu, který se ozýval ze všech řad obrovského dubu, se chytily za ruce a sletěly dolů na zem, odkud se rozběhly pryč, pryč z lesa. Žádná z nich si přímo neuvědomovala co se právě stalo, ale tam uvnitř obě věděly, co bude následovat.
Běžely a běžely. Krok za krokem. Zakopávaly o kořeny i o vlastní nohy. Často se jim do cesty pletli jiní lidé, zvířata a společně zakopávali a jen tak tak se drželi na nohou. A pak Pris upadla. Zakopla a jak široká, tak dlouhá se rozplácla na měkkém mechu. Kví se jí snažila postavit na nohy, ale Pris se schoulila do klubíčka a plakala. Třásla se a Kví věděla, že to není bolestí.
Pak se náhle z křoví vynořilo cosi velkého a bílého. Kví poznala Area - velkého bílého vlka s občasnými černošedými skvrnami na tlapách a ocase a pod očima, které byly veliké a žluté. Bez jediného slova doběhnul k Pris a sklonil se k ní. Ta ho objala, zabořila tvář do jeho husté hebké srsti a Kví pochopila, co je to pravé přátelství mezi zvířetem a člověkem.
"No tak, neplač," řekl vlk hlubokým autoritativním hlasem. "Jsem tady, jsem u tebe. Všechno bude dobré."
"Neboj Pris," pohladila Kví dívku po rameni a náhle si připadala bezbranná. Nebyla silná, ani by nebyla Pris schopná ochránit. V situaci utěšovatelky si připadala tak neohrabaně. Areus na ní smutně pohlédnul.
"Pojď Pris, odnesu tě domů," řekl a přikrilí se. Pris mu vlezla na hřbet. Kví si všimla, že má obličej plný slz. Kví se také chtělo plakat, zvlášť když viděla svou nejlepší kamarádku, jak pláče. Pocítila však náhlou lítost, že ona je sama, že nemá nikoho, kdo by jí utěšil.
"Aree počkej," zašeptala Pris. "Vezmeš prosím i Kví?"
Areus se zamračil, Kví dobře věděla, že nemá rád, když musí nosit na zádech kohokoliv jiného než Pris a ještě si toho tvora pak cpát do nory, ale přikývl a Kví se mu neohrabaně vyškrábala na hřbet.
"Pevně se drž," napomenula jí plačící dívka.
Areus se jediným mohutným skokem odrazil od země a rozběhl se kamsi do lesů. Kví se sice držela pevně své kamarádky okolo pasu, ale přesto cítila, jak sebou bezmocně mele, zatímco se vlkovy svaly stahovaly a vymršťovaly.
Konečně doběhli mezi obrovské balvany a Kví se zoufale sesula z Areova hřbetu. Pris jí chytila za ruku a odvedla no malé jeskynní prostory, kde se obě schoulily do klubíčka a okamžitě usnuly.
Nevíděly už, jak se Areus obezřetně natáhl před otvor připraven bránit ho, nebo spíš to, co leží uvnitř, svým vlastním tělem.
 


Komentáře

1 Ireth Ireth | 26. března 2010 v 22:21 | Reagovat

Zajímavý svět si vytvořila a příběh čeká na to, aby se mohl rozvíjet. Jsem zvjedavá, jak sním naložíš.. :)

2 Sense Sense | 29. března 2010 v 14:01 | Reagovat

:o) Jen abych ho zvládla nějak rozvinout..

3 Faira Faira | Web | 29. března 2010 v 21:00 | Reagovat

Je to krásný - pohádkový řekla bych =)

4 Long Long | 30. března 2010 v 17:14 | Reagovat

Úplně mě to pohltilo.. :)

5 Sense Sense | 30. března 2010 v 17:49 | Reagovat

[3]: No uvidíme, co bude dál :oD

[4]: :o) Děkuji...to jsem ráda :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama