Černé slzy

29. března 2010 v 14:00 | Sense |  Folia
Druhá kapitola, aneb jak umím být zvrácená.


Pris probudily ranní paprsky, které jí svítily do očí. Převalila se a pomalu si začala uvědomovat, co se včera stalo. Zjištění, které jí zasáhlo v okamžiku, kdy byla Merla skolena černým šípem, jí znovu udeřilo do plic. Připadala si jako po celonočním bdění, nebo po ráně do hlavy. Ale plakat se jí nechtělo. Cítila jen tupou a bolestnou prázdnotu. Vyplazila se ven z jeskyňky a stulila se do klubíčka k velkému bílému vlku, který vypadal, jakoby se celou noc ani nehnul.
"Neboj se Maličká, to zvládneme," řekl hlubokým chraplavým ale laskavým hlasem.
"Ne, nebojím se, vím co má přijít a co přijde. Už…už jsem se s tím smířila. Jsem připravená."
Vlk nevypadal, jako by ho to zjištění příliš potěšilo nebo zklamalo. Jeho tvář zůstala dokonale kamenná.
"Co s ní?" pokývnul hlavou ke Kví jakoby byla jen těžkým kamenem.
"Vezmeme jí s sebou."
"To si přeci nemůžeme dovolit," řekl varovným hlasem.
"Aree, řekla jsem, že jí vezmeme s sebou. Jestli jí nebudeš chtít nést, poletím s ní, nebo poběžím pěšky, ale už jsem se rozhodla. Nenechám jí tu."
"Jsi si tím jistá?"
"Jsem."
"Dobrá," zavrčel tedy Areus. "Vezmu vás na záda obě, až přijde pravá chvíle."
Chvíli bylo ticho.
"Víš, myslím, že se brzy dočkáme."
Kví se převalila. Otevřela oči a okamžitě si vzpomněla, kde že se to nachází. Protáhla se a zívla. Uvědomila si, že je v jeskyni sama. Vylezla tedy ven. Pris seděla před jeskyní a na rozdělaném ohni opékala nějaké maso. Kví si k ní přisedla.
"Děkuji ti, že jste mě vzali s sebou," řekla. Pris se místo odpovědi usmála.
"Bojím se tam vrátit," zašeptala jakoby sama pro sebe.
"Půjdu s vámi. Najíte se a vyrazíme," ozval se Kví za zády Áreův hlas. Trhla sebou.
Za půl hodiny vyrazily. Areus nespěchal, proto se dívkám jelo pohodlněji. Přesto se však Kví zdálo, že je cesta o moc delší, než jak si jí pamatovala. Blížili se stále blíž k Sídla. Město, kde Kví žila celý svůj život. Dívce připadalo, jakoby měla v krku knedlík. Zvedal se jí žaludek z podivné atmosféry, která se všude kolem vznášela. Dorazili na okraj města. Domy se zdály prázdné. Místní obyvatelé bydleli v chýších u země, někteří odvážnější přímo ve větvích stromu.
Avšak po lidech i jiných tvorech jakoby se zem slehla. Nikde nezpíval žádný pták. Něco se dělo.
"Haló, pani," vyjekla Pris, která mezi několika chýšemi spatřila starší ženu s dítětem v náručí.
Otočila se a vrhla na Pris pohoršený pohled. Mezitím k ní Areus přiběhl.
"Dobrý den, prosím vás, nevíte co se tady stalo?" zeptala se dívka.
"Co se stalo?!"
"Ano…"
"Když to děvče zemřelo, okamžitě byl svolán Sněm."
Mluvila divně. Oči měla skelné a Kví přišlo nanejvýš podivné, že se dítě v jejích náručí ani nepohnulo.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se.
Žena klesla k zemi. Podívala se na trojici a z očí jí začaly téct inkoustově černé slzy.
"Co se to?!" vyjekla Pris.
Dívky vyskočily Areovi na záda. Až teď si začaly uvědomovat, co se kolem děje. Areus se rozběhl nesystematicky vzniklými uličkami do střenu Sídla. Cestou viděli na zemi ležící těla. Neviděli jim do tváře. Areus kráčel tak, aby to nešlo. Jediný on občas spatřil ty bledé obličeje s otevřenýma skelnýma očima pokrytýma jedovatou černou blankou. Tekutinou barvy tajícího asfaltu. Nad několika osobami se skláněli plačící ženy, muži, nebo děti. Živých se zdálo sice víc, přesto mrtvých s bledými tvářemi se zdálo tolik!
Areus se hnal pořád dál, blíže do středu přibývalo lidí. Někteří ještě žili. Stáli a civěli kamsi do dálky a z očí jim tekly černé slzy. Donutil dívky, aby odvrátily obličej. Jiní stáli okolo nich, nebo zmateně pobíhali a snažili se umírajícím pomoci. Nikdo však nekřičel. Všichni byli v šoku. Někteří jen bezmocně seděli, zírali nevidomýma očima před sebe a šeptali jakási slůvka útěchy.
Po chvíli dorazili na místo, kde se obvykle konal Sněm. Byl to prastarý zvyk. Každých několik pět let bylo zvoleno devět starců, kteří se měli nadále starat jen o nejvážnější otázky týkající se města. Zpravidla se scházeli při řešení problémů se zdivočelým zvířetem. Areus s děvčaty vtrhli doprostřed paseky, přímo mezi devět starců, kteří se krčili okolo plápolajícího ohně.
"Kdo se opovažuje rušit sněm!" vykřikl vytáhlý, vychrtlý, bělovlasý muž se šedým zákalem. Devět starců se vymrštilo do výše a hledělo na ty, kdo se opovážili rušit jejich posvátný rozhovor.
"Odpusťte, ale co se tady stalo?" řekl Areus autoritativním hlasem.
"Pche, zeptejte se někoho venku! My tu máme důležitější věci na práci."
"Ale pane, venku jsou všichni mrtví, nebo v naprostém šoku."
Když to řekl, obě dívky sebou trhly. Celou cestu měly zavřené oči a teď se jim potvrdilo to, čeho se obávaly.
"Ne, to ne," řekl jiný. "Sídlo napadli velicí Urajané. Přinesli s sebou smrt a černé slzy!" Jeho hlas se odrážel od korun stromů a zněl majestátně a rozumně. "Avšak zaútočili jen jednou. První vlnou zabili polovinu obyvatel města a několik dalších nakazili, ale ostatní přežili a jsou vpořádku. Urajané už dál neútočili."
"Ale tolik mrtvých," řekl Areus.
"Ano, vypadá to děsivě," přitakal stařec.
"O čem se tu teď dohadujete?" zeptala se Kví.
"Co s tím chcete udělat?" přidala se Pris a náhle zněla odhodlaněji, než kdy předtím. Kví jí znala jako drobnou ustrašenou dívenku naprosto odkázanou na pomoc Area. Avšak teď promluvila Pris hlasem vůdcovsky odhodlaným.
Devět starců, nyní už sedících se po sobě podívalo. Všechen vztek z nich vyprchal. Nyní vypadali tak bezbranně, jak se krčili okolo ohně.
"Doufali jsme, že Sense," začal první.
"Přece tohle není normální," řekl slepý stařec, který na ně vyjel, když vtrhli na Sněm.
"Urajané s námi vždy žili v míru," řekl další. "Co zapříčinilo tohle vraždění?!"
"To ona! Proč něco neudělala? Je to její svět!"
"Právě proto," zašeptala Kví jízlivě, avšak všichni jí jasně slyšeli.
"Ne," nevěřícně kroutili hlavou.
"Ale copak to nechápete? Ta mrcha potřebuje děj. Potřebuje děj, aby sem mohla přivést Vyvolenou!" zvolala Kví.
"Ale tolik mrtvých! To si neuvědomuje co napáchala?" bezradně zašeptala Pris, která se náhle znovu stala malou holkou.
"Pro ní to je přece jen mávnutí ruky."
Kví pohlédla všem starcům do očí a přestože neviděla žádné pochopení, dodala: "Ani to ne."
 


Komentáře

1 Illian Illian | Web | 29. března 2010 v 16:31 | Reagovat

Tak ty potřebuješ děj, jo? XD Podle mě je to úplně úžasné! Už se těším na další kapitolu...:-)

2 Long Long | 30. března 2010 v 17:34 | Reagovat

Připomíná mi to tak trochu Nekonečný příběh, teda, spíš Královnu Fantázie a Bastiána - ,,konej, co si přeješ" a stalo se přesně tak.. Jsem zvědavá, jak to bude dál.. :)

3 Sense Sense | 31. března 2010 v 14:48 | Reagovat

[1]: :D Děkuji moc.

[2]: Já jsem Nekonečný příběh ještě nečetla...ale viděla jsem ho a vidím ty podobnosti :) No uvidím, co ta potvora Sense ještě napáchá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama