Návrat

14. září 2016 v 11:06 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Ještě v pondělí jsem byla u moře. Nebo to bylo před měsícem? Dny se slily v kaši. Škola, spát. Pobíhat od jednoho nápadu v hlavě k dalšímu. Myslet na to, jak to vrátit zpátky, ale přitom o tom nevědět. Přemýšlet o bydlení. Přemýšlet o budoucnosti. Chtít být zas teď hned dospělá. Protože dospělá znamená být s ním. A ne sama. Tedy aspoň jsem si to zase chvilku naivně myslela.

V pondělí ráno jsem ještě šla do školy. Ale už v půl jedné jsem klesla pod lavici s Macem, ležela jsem na zádech a četla si. Měla jsem problém sedět. Byla to poloha příliš náročná pro mé tělo a pro mou mysl. Poslední dvě hodiny školy jsem ale už musela sedět na sluníčku a polovinou vědomí počítat kapky potu stéhající po lýtku, zatímco tou druhou jsem mluvila anglicky. Ještě, že měla máma zrovna cestu kolem. Nevím, jak bych se dostala domů autobusem.
Někdy kolem večera mé tělo začalo vypovídat službu. Něco se v něm vzpříčilo. Jenže to nebyla zrada, jak jako to bývalo dřív. Teď to byl jen sesun. Nápomoc. Tělo prostě odpadlo. A moje mysl vedle něj ležela a dívala se. Na své končetiny, jak mají problém urazit tu cestu dolů po schodech. Na svůj dech, jak klidně běží. Na svůj žaludek, jak se zapečetil vůči veškeré potravě. Nutila jsem se pít vodu a to byla veškerá práce vůle, jakou jsem byla ochotná podstoupit. Včera jsem se vrátila od moře.
Prostě jsem jen ležela a čas zpomalil, tělo zpomalilo. Mysl spomalila. Úsporný režim. Někde napokraji jsem se bála, co že se to se mnou děje, ale brzy jsem si srovnala, že jsem zase jenom strašlivě vyčerpaná.
V Itálii slunce pražilo a v autě mě chladily leda tak studené kapky potu v záhybech holé kůže. Nenapadlo mě, že v Benátských kanálech může být modrá voda. Ten fakt jsem prostě nečekala. Znám Vltavu a jiné řeky, jenže to bylo moře a bylo tyrkysové a čisté. Raci po nás dojídali svačinu. Nečekala jsem, že anděl od Michelangela v jednom Boloňském kostele bude tak maličký a tak krásný.
Ale především jsem nečekala, že Santa Maria del Fiore, ta dominanta Florencie, kterou jsem zatím znala jen jako jednu kupolovitou věž, že bude tak neskutečně obrovská. A i kdybych to čekala, asi mě to srazí na kolena, stejně jako mě to srazilo ten večer, kdy už jsem byla unavená ze tří prochozených dnů a přesto jsem šla, šla a šla, protože večerní Florencie byla krásná. Tak opravdový pocit zanedbatelnosti jsem snad nikdy nezažila. Jdete uličkami, zahýbáte, pak jste najednou na náměstí, vidíte bílo, růžovo, černo zelenou stavbu a žádné nebe. Pak zakloníte hlavu, víc, víc, ještě víc. "To jsou všechno různý druhy mramoru, ty barvy."Je to ohromné, neskutečné. Představa, že na tohle lidé vydali své úsilí. Kolik práce, času, peněz, nápadů. Všechno soustředěné na jednom místě.

Dneska pokračující únava a nechuť k jídlu, ale klid. Z hlavy mi pomalu vyčpívají touhy po útěcích. Síly se přeskupují, vím, že se brzy doustředí do hodin prosezených v grafické dílně, do hodin rukách v kyselině, do hodil vyleptaných a vytisklých, šábrem ostrouhaných hranách. Pak volné víkendy. Ta trocha je pořád víc, než kdyby toho bylo hodně.
 

Dny bývají touhle dobou krásné

11. května 2016 v 9:44 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Dny bývají touhle dobou krásné.

Zvlášť, když člověk bydlí obklopen čerstvou zelenou barvou. Dívám se na strom z okna skoro každé ráno. V pondělí po své delší nepřítomnosti jsem si najednou všimla, že už je celý obsypaný listím. Stejně jako jsou listím obsypané mnou mučené pokojové i venkovní rostliny. Dívám se do protější zahrady, kde na jezírko-bazénu žijí kačer s kačenou a pod vodou červené ryby. Na naší zahradu už se tolik nekoukám.
Ven se dá chodit jen v mikině a ve škole se neklepu zimou. Okna na větračku skoro pořád dokořán a vzduch voní, ptáci zpívaj a dá se jezdit na chalupu skutečně za něčím.
Nebe k večeru bývá jako z tekutého kovu. Když je noc jsou na nebi hvězdy a tak se vytvoří ostrůvek uprostřed neposekané trávy. Ostrůvek pod úrovní trávového moře. Deka jakožto středobod vesmíru. Přes den se na ní leží v úmorném vedru. Vyhřívám se jako had na kameni, zvědavá, co moje bílá pokožka snese. Hladově hltám horké paprsky a otevřeně přiznávám, že jsem absolutně omámená vším tím sluncem, příjemnou společností, slabým větříkem, bečícíma ovcema a vůní kvetoucích třešní. A v noci...v noci ležíme vedle sebe. Všichni tři, mně nejbližší bytosti a hledíme do otevřeného vesmíru. Přes den jsme totiž slepí. Nevidíme dál než na okraj naší planety. Může za to modrá. Modrá sídlí mezi oceánem a nebem a nechává se zrcadlit na nebe a na oceán. Zakrývá průhledné. Skrz vodu a atmosféru tak není vidět. Jenže v noci chodí modrá spát a hladina vody tak může zrcadlit jen vesmír. Očima plujeme ke hvězdám, zase to máme před sebou jako otevřenou knihu. Stejně tak, jak se otevírá tajemství oblohy se otevíraj tajemství našich myslí - ta tajemství, která si nechceme připouštět, která odsouváme. Kam půjdu na školu, nebo budu pracovat? Budu se stěhovat sama? Budu se stěhovat s ním? K čemu tady jsem a proč jsem nejšťastnější ve třech dnech jara, kdy nedělám nic, jen ležím na dece a otravuju se chemií, abych byla spokojená a svoje? Abych si mohla povídat. Abych slyšela komplimenty a přijímala je a schovávala si je do zásoby na prázdný chvíle a strachy, kdy mě cosi dusí a já nedokážu mluvit s nikým, protože se tak strašně stydím za sebe.

Dny bývají touhle dobou krásné.

I přes slunce zůstáváme dlouho ve škole a povídáme si a posloucháme a pijeme černozelený čaj. Spřádáme plány o Prvolidech a mluvíme o minulosti. Namáčíme prsty. Pořád do něčeho. Čaj - vyndáme sáček - nemáme lžičku. Hadr s benzínem, olejová barva, solvina, křída a líh. Kyselina. Voda, voda, znovu voda. Leptáme a ryjeme a skrz ty lepty žijeme.

Když jezdím domů autobusem, čtu si Mycelium. když se setmí, cvičím jógu. Pak jdu spát a zdá se mi hodně snů. Ráno se budím více či méně ospalá a nevítané únavy falešně zaháním kafem a zeleným čajem.

Dny jsou touhle dobou...zvláštní


Hoď do vody kamínek

11. dubna 2016 v 20:09 | Sense |  Poetické záblesky
Hoď do vody kamínek
vytáhni pak pramínek
šťourej do něj prstem
rozšíříš jej
změníš v potok.
Brzy spatříš moře..

Kam dál

Reklama