Duben

Včera v 16:45 | Sense |  Poetické záblesky

Zavírám dveře od svého pokoje.
Trochu dřou o podlahu,
podle toho poznám, že to zrovna ty scházíš dolů.
Zavírám dveře a otvírám okno.
Někde uvnitř mě.
Tolik let jsem šátrala.
Kde je ta klika, která okno otevírá.
Kde je ta zatracená klika?
Nikdy neexistovala. Nic takového není.
Nic nejsem já, žádné okno nikdy nebylo
a pokud ano, vedlo do zahrady plné zkažených třešní,
které jsem trhala ze stromů, protože to dělalo tolik lidí.
A přesto je okno teď otevřené
a otevřených je mnoho prázdných pokojů,
vítr jimi vane.
Větrá zatuchlý vzduch
a všude, kam se dostane, sype na podlahu a otírá o sněny
pyl z jarních květin a kvetoucích stromů.
 

Jen jestli si ještě vzpomenu

7. února 2018 v 18:31 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu

"Vy už jste stará!" řekl mi vedoucí ateliéru dnes na klauzuře.

Přijdu si stará. Už jsem udělala i věci, který bych si nikdy nemyslela, že bych dokázala udělat. Udělala jsem je. Odešla jsem pryč z domova a znovu se občas hádám. Znovu znám prázdno, když zrovna nepracuju v práci, která možná není pro mě, nebo nejsem ve škole, ve které se mi možná nelíbí. Dokonce i bydlím s ním, ve městě, které možná nemám ráda. Bylo to tak náhlé a nečekané, že jsem se z toho ani neradovala, protože to všechno probíhá tak špatně, v pochybách. Oba jsme trochu sami, protože já mu nerozumím a on mě nezná, protože možná není co znát, možná jsem ještě jen pouhá nejasná silueta, která občas něco dostane a občas natáhne ruku ven ze sebe. Začíná to být pomalu dávno, co jsem se rozbila na tisíc střepů a celý můj život zmizel. Zní to jako pěkná metafora, ale já jsem opravdu mnoho dní neexistovala, mnoho dní jsem byla jen projevem dvou sil, co se uvnitř mě hádali, celí ublížení z prožitých zážitků.

Včera jsem to všechno znovu šeptala do noci, dostalo se to i k jeho uším poté, co mi řekl, že mě dříve znal jinak, měl o mě jinou představu a teď má pocit, že nejsem ta představa, jsem něco jiného a já si znovu vzpomněla na svůj často přítomný pocit absolutní nepřítomnosti ducha uvnitř mě. Často mám pocit, že jsem před několika lety zemřela a teď jsem pouhým strašidlem, odrazem, zbytkem těla, dechu a tepu, který tu ještě přetrvává a bloudí světem.

"Člověk by se až bál, jakou cestou se vydáte," řekl dál a já myslela na to, že nemám kam se vydat. Že bych chtěla jít k sobě, ale už dávno jsem zabloudila. Pokud přemýšlel nad tématy, které budou zobrazeny tou mou celkem schopnou rukou, napadá mě, že už žádná nejsou, že než bych k nějakým došla, mám ještě miliardu věcí uvnitř mě, které čekají, až je nějak vyřeším a já je jen nechávám ležet, protože nevím co s nimi. Tehdy v létě, jsem se objevila, v přítomnosti žijící kousek těla a duše, přišla jsem vykonat určité špatnosti a pak jsem za ně hodně zaplatila. Přestala jsem brát léky a začala jsem být znova smutná a jemu se to líbilo, připomínalo mu to holku, kterou znal a i já sebe jsem začala poznávat. Ale nad čím bych dnes měla být smutná? Co bych měla kreslit, o čem psát a proč?

Létem vyvrcholilo moje stávání se praktickou. Prakticky jsem se rozhodla, že už to dál nejde a že si radši vyberu něco, čím hluboko v sobě pohrdám, ale možná je to pro mě přece jen nejlepší? Možná mám být obyčejná a přihlouple šťastná. S podzimem přišel návrat k sobě, možná jsem zase u kořenů starého já a začínám růst znovu od země a kroutím se pod tou zimou… inu, šetříme, tak moc netopíme, ale já už nechci šetřit. Aspoň na sobě ne. Jen jestli si ještě vzpomenu, jak se to dělá...

Návrat

14. září 2016 v 11:06 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Ještě v pondělí jsem byla u moře. Nebo to bylo před měsícem? Dny se slily v kaši. Škola, spát. Pobíhat od jednoho nápadu v hlavě k dalšímu. Myslet na to, jak to vrátit zpátky, ale přitom o tom nevědět. Přemýšlet o bydlení. Přemýšlet o budoucnosti. Chtít být zas teď hned dospělá. Protože dospělá znamená být s ním. A ne sama. Tedy aspoň jsem si to zase chvilku naivně myslela.

V pondělí ráno jsem ještě šla do školy. Ale už v půl jedné jsem klesla pod lavici s Macem, ležela jsem na zádech a četla si. Měla jsem problém sedět. Byla to poloha příliš náročná pro mé tělo a pro mou mysl. Poslední dvě hodiny školy jsem ale už musela sedět na sluníčku a polovinou vědomí počítat kapky potu stéhající po lýtku, zatímco tou druhou jsem mluvila anglicky. Ještě, že měla máma zrovna cestu kolem. Nevím, jak bych se dostala domů autobusem.
Někdy kolem večera mé tělo začalo vypovídat službu. Něco se v něm vzpříčilo. Jenže to nebyla zrada, jak jako to bývalo dřív. Teď to byl jen sesun. Nápomoc. Tělo prostě odpadlo. A moje mysl vedle něj ležela a dívala se. Na své končetiny, jak mají problém urazit tu cestu dolů po schodech. Na svůj dech, jak klidně běží. Na svůj žaludek, jak se zapečetil vůči veškeré potravě. Nutila jsem se pít vodu a to byla veškerá práce vůle, jakou jsem byla ochotná podstoupit. Včera jsem se vrátila od moře.
Prostě jsem jen ležela a čas zpomalil, tělo zpomalilo. Mysl spomalila. Úsporný režim. Někde napokraji jsem se bála, co že se to se mnou děje, ale brzy jsem si srovnala, že jsem zase jenom strašlivě vyčerpaná.
V Itálii slunce pražilo a v autě mě chladily leda tak studené kapky potu v záhybech holé kůže. Nenapadlo mě, že v Benátských kanálech může být modrá voda. Ten fakt jsem prostě nečekala. Znám Vltavu a jiné řeky, jenže to bylo moře a bylo tyrkysové a čisté. Raci po nás dojídali svačinu. Nečekala jsem, že anděl od Michelangela v jednom Boloňském kostele bude tak maličký a tak krásný.
Ale především jsem nečekala, že Santa Maria del Fiore, ta dominanta Florencie, kterou jsem zatím znala jen jako jednu kupolovitou věž, že bude tak neskutečně obrovská. A i kdybych to čekala, asi mě to srazí na kolena, stejně jako mě to srazilo ten večer, kdy už jsem byla unavená ze tří prochozených dnů a přesto jsem šla, šla a šla, protože večerní Florencie byla krásná. Tak opravdový pocit zanedbatelnosti jsem snad nikdy nezažila. Jdete uličkami, zahýbáte, pak jste najednou na náměstí, vidíte bílo, růžovo, černo zelenou stavbu a žádné nebe. Pak zakloníte hlavu, víc, víc, ještě víc. "To jsou všechno různý druhy mramoru, ty barvy."Je to ohromné, neskutečné. Představa, že na tohle lidé vydali své úsilí. Kolik práce, času, peněz, nápadů. Všechno soustředěné na jednom místě.

Dneska pokračující únava a nechuť k jídlu, ale klid. Z hlavy mi pomalu vyčpívají touhy po útěcích. Síly se přeskupují, vím, že se brzy doustředí do hodin prosezených v grafické dílně, do hodin rukách v kyselině, do hodil vyleptaných a vytisklých, šábrem ostrouhaných hranách. Pak volné víkendy. Ta trocha je pořád víc, než kdyby toho bylo hodně.

Kam dál

Reklama