Mami, mami, mami

Úterý v 8:11 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Něco strašně ledového,
vzduch explodoval,
kapka deště se mi tříští o obličej
jako políček,
jako polibek.

Není to dobré
(a dokud nebude,
musím zůstat tady.)
Není to dobré,ale nic s tím nemůžu udělat
nebo můžu, ale neřeknu ti to.

Není to dobré,
sedačka okno
sklo
není to dřevo
a popel a prach.
Pán, co se shýbá k zemi
šedý pán,
šedá zem.
My tohle (společně) nezvládnem
a tím méně sami.
Mami,
mami,
mami.

 

Co tu zítra nebude

6. prosince 2018 v 11:00 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu

Co je nyní,
nebude tu zítra.
S touto kávou ochutnávám něco z minula.
Co bylo a není.
Kavárna v Praze,
tehdy se tam ještě kouřilo.
Káva byla silná a chutnala po másle.

V chladném pokoji

6. listopadu 2018 v 11:48 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu

Chladné světlo dne. Venku je mlha. V mlze neviděla holčička vlak, měla na uších sluchátka a zemřela. Znamená to, že se někdo nedostane do školy a někdo přijde pozdě do práce. A holčička už nikdy nebude přecházet přes koleje ani bez hudby, ani s hudbou.

Také přecházím koleje s hudbou na uších, ale věřím závorám a svému zraku, který se zabodne doprava, protože tam je ta zatáčka, za kterou není vidět, i když odtamtud vlaky nikdy nejezdí. Znala jsem holku, kterou přejel vlak. Myslela si, že se nerozjede a on se rozjel. Znala jsem kluka, co se opil a spadl z nějaké střechy a zemřel. Znala jsem kluka, který se utopil, kdesi ve vlnách na Mallorce, když plaval k ostrovu. Znala jsem holku, která měla epileptické záchvaty, při jednom jsem jí viděla, a pak na ně zemřela.

Já jsem pořád naživu, pak se zdá hloupé přemýšlet nad nespokojeností, že jsem sobě čím dál tím víc dál a když se přiblížím, vidím to špatné. Neužívám si radosti, protože vidím nedokonalost. Přes svůj pohled a přes svůj rozum necítím dostatečně.

V chladném bytě jsem si vytvořila koutek z dek, polštářů, stolečku, rostlin a svíček, i když je to útočiště, nerozproudí to pramen, který vyschnul. Tu a tam prosviští pár slovy a pár obrazy několik kapek, jsou podmalbou, díky které se omítka nedrolí. Ale koryto tu stále je, ještě jej nezafoukal vítr a o to je bolestnější, když se jím občas vydám s touhou po dešti a vodě a dýchám mraky prachu.

Myslím na slovo prodat a říkám si, zda bez něj ve světe vůbec dokážu přežít, Bez slova prodat a bez slova závislost. Ale možná je to jen ze strachu být viděna kýmkoliv a hlavně sebou.

Když se mi povede nastolit upřímnost a rozběhnout debatu, spolu s debatou se rozběhne stádo dupajících volů a razí si cestu skrz každou buňku mého těla od hlavy až k patě a pak rozbijí tábor přibližně v oblasti hrudní kosti.

Pak mám pocit, že jsem jen stín sama sebe a myslím na luxus z období svého dospívání, kdy jsem s nadšením četla a s nadšením psala a bydlela jsem ve svém velkém pokoji se sny a nadějemi.

Teď už v pokoji sama nebydlím, ale cítím se často víc sama, než kdy dřív.

Hodně pozoruji lidi, chodím po čajovně, beru objednávky, roznáším nádobí a vídám holku zhruba v mém věku, jak si sem chodí číst nebo se učit. Dává si často ten stejný čaj a vždy přichází sama a já cítím ten její svět jak mnou probublává. Jsem na zastávce a doslova nasávám útržky konverzací a světů, vidím lidi zakuklené do kabátů, kolem sebe bezpečí svého těla. Jsem v pasáži, kde lidé odcházejí z prodloužené a noví přicházejí. Mladé slečny a kluky, starší rodiče, tak přehlcení života a nadějí, že z nich tryská do všech stran. Vzduch se pak tetelí tou slavnostností. Mám pocit, že skrze mě fouká uragán.

Jsem v pokoji sama a je tu zima.

Kam dál

Reklama