na Blog.cz

Pamatuji si, kdy jsem tam poprvé spadla, vítr mi foukal proti tvářím. Utíkala jsem. Vítr mi foukal do zad. A foukal mi do tváře. Po chvíli běhu, kdy jsem cítila, jak se můj tep prudce zrychluje a cítila ten nepříjemný pocit, že se dusím, že spadnu, že už se nikdy nezvednu, po té chvíli mi došlo, že jsem se vůbec nepohnula z místa. Chtěla jsem zastavit, ale nemohla jsem, byla jsem jako žralok. Byla jsem pořád na místě, běžela jsem. A nesměla jsem zastavit. Kdybych zastavila…zůstala bych tu napořád. A tak tu zbyl tep. Bušení splašeného srdce. Nemohla jsem dýchat, píchalo mě v boku, slabý ruměnec se proměnil v barvu rajčete a na těle mi ledový vítr sušil pot. Bolelo mě na prsou. Srdce v hrudi protestovalo.

"Héjhf!" ozval se pronikavý skřek tvora s ledovýma očima a ústy nevkusně natřenými růžovou rtěnkou. "Máte někdo to zaklínadlo?!"

Další zástupy s vyvalenýma očima se po ní ohlédly. V hlavách se jim pomalu srocovala neidentifikovatelná a nepochopitelná slova. Na kraji toho davu pokroucených kreatur s vystouplými lícními kostmi a svraštělými obličeji, za napůl splasklými a na půl vypouklými mozky, na kraji toho davu stál jeden. Oči měl modré a díval se zpříma.

Zvolal: "Bude to tak trochu jako abstraktní poesie. Dosti kakofonická. Těžká pro recitátora! Těžká na zapamatování!"

Ten hlas nadobro zanikl ve skřecích z úst oblud.

"Héjhňf!" zařvala znovu ta růžovoústá kreatura (měla nečekaně barevně sladěné oblečení a na krku se jí houpal kámen, který by býval hezký, kdyby nedávala tak jasně najevo, že je to ametyst jménem SiO2). "Tak co bude s tím zaklínadlem?!"

"Pojďte jim pocuchat mozky. Budou se to všechno muset učit na zpaměti."

"Ach, je tak jasné, že to nedává sebemenší smysl. A to je dobře!"

"Dobře! Dobře!" vřeštěly.

Oči měl modré a díval se zpříma. Zvolal: "Bude to krásná a kouzelná poesie. Bude znít jako nový jazyk. Bude hezká napohled. Jen si neumím představit, že by mohla obstát na Pražském poetickém setkání."

A jeho hlas nadobro zanikl ve skřecích z úst oblud.

"Hééééj!"

"Tři. Dva. Jedna… Teď!"

Napůl slepé a napůl šílené oči hleděly vpřed. Ústa se otevřela. Chystala se stvořit nesmírně kakofonickou báseň, kterou si nikdo nebude moct zapamatovat. Chtěli krev a strach. Ach, marné pokusy dostat dobré známky.

"činidlo je ta z výchozíchsloučenin,která jeanorganicképovahy. Podtypy zaprvé řetězcová, kde se izomerylišítvaremřetězce, polohová zadruhékdese izomerylišípolohoucharakteristické skupinyCH3-CH2-CH2-CH2….."

Oči měl modré a zpříma se už nedíval. Ušlapali ho.

Na nebi by měly být hvězdy.