Dnes

25. února 2019 v 11:50 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu

Mysl je skleněná váza roztříštěná na mnoho drobných střípků, je začátek semestru a přichází čas vybrat si jeden z těch střípků a začít z něj sestavovat novou vázu. Mám si vybrat střep a mám si představit, jak by váza měla vypadat. Nemusí to být ani váza, ani něco skleněného. Může to být cokoliv, pro co bych se dokázala nadchnout, co by mě zajímalo ty čtyři měsíce, v čem bych viděla smysl.

Zatím má mysl klouže po střepech a každý z nich mě oslňuje. Vázy, co si přestavuji jsou zcela prázdné, stejně jako myšlenky, kterýma bych je plnila.

"Nechte jít ruce napřed," napsal vedoucí ateliéru do e-mailu, který odpovídal na mé dotazy a nejistoty, které jsem já poslala jemu.

Před tím měsícem jsem to nedokázala, myšlenka mi ruce svázala a ruce byly jako ztvrdlé v sádře, odlité, předem tvarované, neuměly jít samy, dokázaly jen poslouchat hlavu, která byla unavená a osamělá.



Tolik slov se mi nyní mění v klišé. Tolik slov je pro mě kýč. Jakákoliv hloubka, smysl, jsou pryč a já vidím jen duté nádoby, kterých když se dotknu, odráží zvuk sebe samých ozvěnou k mým uším.



Mám kamarádku a je jako světlo, které jsem ztratila. Připomíná mi mě, když jsem byla mladší, když jsem dokázala jít sluncem zalitým večerem a být plna okouzlení a nádhery, dýchat čerstvý vzduch, vdechnout měsíc a bledé hvězdy putující za ním. Je jako ten bezčasý večer-odpoledne-noc, o které se mi zdálo. Zastávka u mého bývalého bydliště. Slunce nad řekou. Já ležím ve své bývalé posteli a o všem tom venku vím, putuju tím vzduchem. V noci přijede tramvaj a zaveze mě na schůzku ve tři v noci. Schůzku lidí, kteří budou něco tvořit, příběh pro děti a jejich čerstvé mysli. Musím spát, ale nemůžu dospat, těším se na dobrodružství. Ona to zná, všechno to má, nese to v sobě jako svíci.

Je, jako jsem byla já, ale už nejsem. Když to přece jen přijde ke mně, zní to falešně. Je to cizí muž, cizí dítě, cizí radost, cizí sen. Ale ona to všechno má a je to jak má být, je tak překrásná. Nachytám si to její světlo a pak z něj chvíli žiju. Chvíli se to dá.



Pověz mi, kde se to hledá? Kudy se tam jde a najdu to ještě někdy? Půjdu tím večerem, se sny na víčkách, co budou zároveň pravda? Nebo mi navždy zůstane už jen tohle? Zploštělé ozvěny a matné vzpomínky.
 

Střecha

21. února 2019 v 13:48 | Sense |  Poetické záblesky
Střecha je přikrytá sněhem jak peřinou,
pod sněžnou peřinou budeš dnes v noci spát.
Ráno pak půjdeš tou sněžnou krajinou,
růžovou sluncem.
Třpytivou ledy.
Modrou stíny
a žlutou močí psů.

Přísahám, že v téhle ranní mlze
byla bych neviditelná,
ani mé nohy by ve sněhu nevydávaly křupání.


Pojď spát, když jdu já

26. prosince 2018 v 22:43 | Sense |  Poetické záblesky

Prosím,
pojď spát, když jdu já.

Už jsem zažila příliš mnoho nocí,
kdy nemůžu spát
a teď tě mám,
teď jsi se mnou
a já už nechci usínat sama.

Nebudeš muset být příliš blízko,
vím, že to nemáš rád
je nám pak moc vedro
a moje zavrcení budí tebe,
stejně jako mě budí to tvé.

Bude mi stačit, když budeš
ležet vedle
a když natáhnu ruku,
ucítím tvou siluetu přikrytou peřinou

budeš stín pro mé ruce
ale budeš tu a já to vím.

A když budu zase někdy plakat
budeš uši co slyší
a ruce co hladí
a tělo co hřeje.

A já nebudu sama,

tedy,
prosím,
pojď spát, když jdu já,
abych nebyla tak sama.

Kam dál

Reklama